Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 19.04.2012 00:29:44 

Hudební zážitky

 

Megaton Fashion Show 2011

     Již potřetí se Megaton Production podařilo spojit charitu, design a hudbu v příjemně namíchaný koktejl. V předvánočním ruchu uspořádali v Paláci Akropolis charitativní večer pro Nadaci Terezy Maxové, založený na nápaditém konceptu představení merchandise českých kapel.
     Několik týdnů dopředu mohli fanoušci na Facebooku hlasovat o nejlepší booklet, plakát a merch. Výzvou byla i aukce originálně vyzdobených kytar z dílny Vypsané Fixy, Atari Terror, Muse, Sunshine a Vladivojny La Chii. Třešničkou na dortu byl však samotný večer s módní přehlídkou, předáním vydražených kytar a koncertu Atari Terror.

     Velkolepě pojatou přehlídku s molem uprostřed sálu zahájili sympatičtí moderátoři, poté už molo ovládly krásné modelky doprovázející jednotlivé kapely - ovšem to, co se dělo, by asi  na milánském fashion weeku těžko rozdýchávali.
     Kdo utekl od balení dárků a pečení cukroví, mohl vidět skupinu Bezpatyboty, Matěje Homolu z Wohnout řítícího se na skejtu, oblečené, polosvlečené a rozjařené členy Rybiček 48 či Tří Sester, elegantní gentlemany z The Chancers, zlobivé Dirty Blondes (jejichž dámské kalhotky vzbudily nadšení), Satisfucktion, hojně zkrápějící přítomné fotografy pivem a mnoho dalších, kteří se pro ten večer vzdali honoráře pro dobrou věc.
    Nutno podotknout, že design triček, trenek, tílek a dalších kusů oblečení, které pro své fanoušky přítomné kapely vytvořily a předvedly, zaslouží díky své originalitě a propracovanosti velkou pochvalu.
     Obdivné pohledy a mohutný potlesk vzbudilo taktéž fascinující akrobatické vystoupení party Chebejet.

     Ačkoliv se Tereza Maxová nemohla zúčastnit osobně, poslala alespoň milou videozdravici, kterou vzápětí vystřídalo předání vydražených kytar a designových ocenění.

     Největší úspěch měla skupina Vypsaná Fixa, která vyhrála kategorii o nejlepší plakát i booklet. Sošku ve tvaru bomby si odnesla Pavlína Nováková za návrh trika pro skupinu Magnetikum.

     Poté si už mohli příchozí nerušeně vychutnat vystoupení Atari Terror, kteří zároveň získali cenu za nejlepší předvádějící kapelu večera, a nakonec si odnést nějaký pěkný hudební dárek z bohaté tomboly – např. kalhotky, ve kterých tvoří Dan Kurz.

     Začněte tedy šetřit, kdo ví, co pěkného získají organizátoři do dražby příští rok. A nebo si jen zapište do kalendáře, že polovina prosince patří Megaton Fashion Show 2012.
(Megaton Fashion Show, Palác Akropolis, 15. prosince 2011)
Fotografie:©Barka Fabiánová
http://www.barkafabianova.net

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mahala Rai Banda ve fotografiích

     Samotné slovo "mahala" pochází z arabštiny a znamená čtvrť, v rumunštině a bulharštině však brzy zdomácnělo s hanlivým nádechem označující ghetto či slum.
     Zakladatel Aurel Ionitsa pochází z líhně nejlepších rumunských muzikantů  - vesnice Clejani - navíc je sám spřízněn s mnoha členy proslulé skupiny Taraf de Haidouks.  Další část bandy tvoří hráči z Fanfare Ciocarlia, kteří proslavili vesnici Zece Prajini a tento rok objeli svět s projektem Balkan Brass Battle společně s Bobanem a Markem Markovičem.

     První album Mahala Rai Bandy vznikalo roku 2004 v Bukurešti, druhé „ Ghettoblasters“ o pět let později pod producentskou taktovkou berlínského Dj Shantela.
    Kromě něj spolupracovali také s Nouvelle Vague, Balkan Beat Boxem, Dj Clickem a dalšími, píseň Mahalageasca se objevila na soundtracku k filmu Borat. O jejich oblibě se nedá pochybovat -  Mahala Rai Banda se  podílí na projektu The Gypsy Queens and Kings a své pevné fanouškovské základny mají od Melbourne po Berlín.
    Svojí živelností  rychle nakazili i pražské fanoušky, takže jen málokdo vydržel pouze strnule sledovat. Důkazem budiž fotogalerie Jana Mudry níže.

(Mahala Rai Banda , Palác Akropolis, 24. 11. 2011)

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


V tranzu s/z JUJU

           Justin Adams, bývalý spoluhráč Roberta Planta a  významný producent, prožil jakožto syn diplomata dětství v Jordánsku a Egyptě.  Tamější hudba a první nesmělé pokusy o hraní na darbuku ho natolik očarovaly, že se rozhodl muzice zasvětit celý život.
          Již na  střední škole, elitním Etonu, založil svou první kapelu, ovlivněnou punkovou scénou a především jeho největším idolem The Clash (Joe Strummera dokonce vyzpovídal pro školní časopis). Kvůli hudbě zanechal později studia dějin umění na slavném Courtauld Institute v Londýně. Po letech strávených se skupinou  The Impossible Dreamers, zaznamenal větší úspěch roku 1987, když spolu s kytaristou Jah Wobblem z Public Image Ltd. založili Invaders of Heart. Na jejich nahrávkách hostovaly hvězdy jako Natacha Atlas, Sinead O´Connor či Baba Maal a další.
         Adams se dlouho živil jako studiový hráč – např. roku 1996 natočil s Natachou Atlas úspěšné album Halim.
          Zlomovým se stal rok 2000, kdy vydal první sólové album "Desert Road".  Navíc se stal producentem francouzské skupiny Lo´Jo, podílel se na na legendárním Festival in the Desert a přes léto napsal soundtrack k filmu Elaine Proctor s názvem KIN.
          O rok později začala jeho spolupráce - v Čechách dnes již velmi dobře přijímanou -  tuaregskou skupinou Tinariwen, které představil evropskému trhu a zároveň produkoval všechna jejich alba. Robert Plant si Adamse doslova našel až roku  2002, nicméně jejich společná záliba v africké hudbě a hraní si se styly nemohlo vyústit v nic menšího než celosvětový úspěch, Adams se dokonce stal   spoluautorem  Plantovy desky “Mighty Rearranger“.
          Kromě JuJu v současné době působí i v projektu Les  Triaboliques společně s Benem Mandelsonem a Lu Edmondsem.
          Ani životní příběh Juldeha Camary není rozhodně jednotvárný. Příslušník afrického kmene Fula a současný nejuznávanější hráč na ritti (jednostrunné africké housle), získal svůj um díky svému otci Serifovi. Ten prý v patnácti letech zmizel v lese beze stopy. O tři roky později byl nalezen jak sedí na stromě a hraje na zlaté housle, což ho prý naučili džinové. I když byl odveden zpět do své rodné vesnice, často mizel, aby se zdokonalil ve hře. Výměnou si však džinové vzali jeho zrak.

          S otcem  Juldeh vystupoval při vesnických  slavnostech, Serif ale brzy poznal, že ho syn hráčsky přerostl. Juldeh se proto vydal na vlastní dráhu jakožto griot – potulný muzikant a historik svého kmene. Slávu postupně získával hraním a skládáním písní pro  politika Hassana Musa Camara i hraním v turistickém resortu. Od roku 1990, kdy participoval na desce Billa Laswella - "Ancient Heart - Mandinka & Fula Music of the Gambia", Camara definitivně získal statut  celosvětově uznávaného hráče. Nahrál album s Blind Boys of Alabama, vyučoval na evropských  univerzitách a akademiích, aby se nakonec roku 2002 oficiálně přestěhoval do Londýna. Během roku 2003 účinkoval v londýnském Národním divadle ve hře Elmina´s kitchen, která byla později  uvedena i v televizním vysílání.
          Když se mu roku 2007 dostalo do rukou Justinovo album Desert Road, myslel si, že autorem musí být Afričan. Sám Adams na koncertě v Akropoli vyprávěl, že mu Juldeh jednoho dne zavolal, zahrál jeho píseň do telefonu a hned bylo jasné, že jsou spřízněné duše.
          Za čtyři roky společné existence natočili tři alba -  "Soul Science" (2007), které obdrželo cenu Crossing Culture Award rádia BBC Radio 3, "Tell no Lies" (2009)  a v květnu tohoto roku vydané "In Trance" na labelu Real World Petera Gabriela. K dokonalosti dovedené prolnutí rocku s africkými rytmy, zvukem ritti a Camarovým zpěvem představuje špičku současné world  music.

          Praze se poprvé JuJu představili před dvěma lety na festivalu Respect, a tak byl  Palác Akropolis příjemně zaplněn fanoušky. Vhodně zvoleným předskokanem bylo duo delia|alacam, které uvedlo přítomné svou hrou na kytaru a mbiru do  značně  meditativního rozpoložení.
          Chvíli před půl devátou už ale byli předskokani  vystřídáni hvězdami večera – kromě Adamse a Camary je součástí skupiny baskytarista Billy Fuller a namísto stálého bubeníka Davea Smithe zaskakoval  John Blease.
          Sálem se začaly linout čarovné tóny ritti prolínající se s důraznou basovou linkou a Adamsovou bluesrockovou kytarou. Naprosto se tak vyplnilo Adamsovo upozornění, že pro nás bude jeho spoluhráč Camara nebezpečný, neboť je schopen nás svou hrou přenést kamkoliv....
          Většina skladeb pocházela z nejnovějšího alba "In Trance" – a název je vskutku trefný, neboť do tranzu a tance své diváky během chvíle dostali. Naprosto uhrančivý byl bubenický trialog v druhé části koncertu a po přídavku musel i největší skeptik  uznat, že tu noc se na hodinu a půl do Akropole slétli všichni dobří afričtí duchové.


Playlist:

Blue Man Returns (Soul Science)
Reme Reme  (Tell no Lies)
Mariama Trance (In Trance)
Nightwalk (In Trance)
Waide Nayde (In Trance)
Djanfa Moja (In Trance)
Jombajo (In Trance)
Sanakubay (Soul Science)
Sahara (Tell no Lies)
Fulani Coochie Man (Tell no Lies)

Přídavek:
Ya Ta Kaaya (Soul Science)

Justin Adams & Juldeh Camara, Palác Akropolis, 16.11.2011

Fotografie Barka Fabiánová
http://barkafabianova.net/fotogalerie/JuJu/

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hvězdný Zakir Hussain & The Masters of Percussion

           Zakir Hussain hraje stejně jako jeho sourozenci na tabla odmalička, k čemuž měli ostatně jako potomci slavného tablisty Alla Rakha nejlepší předpoklady. Jak sám Hussain vzpomíná v rozhovoru s Petrem Dorůžkou, otec ho někdy probudil i v noci, aby ho mohl učit novým rytmům, a tak dospával při hodinách ve škole.
          Zatímco Rakha sjezdil celý svět po boku slavného sitaristy Raviho Shankara (vystoupili například na Pop festivalu v Monterey či na Woodstocku), Zakir se sám pouštěl do hlubšího studia tablu. Nezpochybnitelný vliv na něj měly i nahrávky, které mu  otec přivážel z cest  – Grateful Dead, Doors apod.
          Od svých 12 let začal Zakir profesionálně vystupovat, v 19 letech odjel hrát do USA, kde se i usadil. O tři roky později hostoval na albu George Harrisona „Living in material world“. Ostatně s Beatles se znal právě díky Alla Rakhovi  - historka, jak je vyzvedával v Bombaji na letišti, je v médiích často citována.

          Roku 1975 založil s Johnem McLaughlinem (kterého Jeff Beck nazval nejlepším žijícím kytaristou) legendární skupinu Shakti. Stali se tak průkopníky v oblasti fúzí world music s dalšími žánry, neboť  propojili tradiční indickou hudbu s jazzem. I v dalším projektu Tabla Beat Science  Zakir znovu ukázal své nadšení z hudebních experimentů, když k jiho- i východoindickým rytmům ještě přimíchal drum´n´bass, ambient i elektroniku.  Kromě již zmiňovaných  hudebníků se objevil  na desítkách nahrávek například s Mickey Hartem ze skupiny Grateful Dead, Bélou Fleckem či Van Morrisonem.

          Roku 1992 založil Hussain vlastní vydavatelství Moment! Records, specializované právě na původní indickou hudbu. Navíc vyučuje  jak v USA (na universitách v Princetonu a Stanfordu) tak v samotné Indii.

          Kromě hudby se věnuje i filmu-zahrál si ve snímcích Heart and Dust, mezinárodně oceňovaném Vanaprastham - The Last Dance, složil soundtracky filmům Apocalypse Now a Malý Buddha.
Byly o něm natočeny dva dokumenty - "Zakir a přátelé" a "Ruce, které promlouvají: Zakir Hussain a umění indického bubnu".
Neměli bychom ani zapomínat na jeho spoluautorství hudby k zahajovacímu ceremoniálu letních olympijských her v Atlantě roku 1996.

          Za svou práci byl dvakrát oceněn Grammy, množstvím hudebních cen  a získal i několik indických, amerických a francouzských  státních vyznamenání .

          Hussain se každý rok vrací na 3-4 měsíce do Indie, aby načerpal inspiraci. Právě při těchto cestách vznikl nápad na založení projektu Masters of Percussion. Podstatu celé skupiny vystihl sám Hussain v rozhovoru pro Musicbox.com " Tito chlapíci jsou tak skvělí, že já jsem jen malou částí této skupiny. Není to show Zakira Hussaina………. Na jevišti dělají neskutečné věci. Je skvělé být jen na straně pódia  a dívat se na tu neskutečnou kreativitu. Takže je rád nechávám dělat si co chtějí, protože to není o mně, je to o bubnování.“

          Masters of Percussion tvoří skuteční mistři s tradičními nástroji z jižní i východní části Indie. Aktuální sestavu, která se představila v Praze tvoří Navin Sharma-dholak (oboustranný severoindický buben), T.H.V. Umashankar-ghatam (jihoindický buben z pálené hlíny ve tvaru nádoby na vodu), Rakesh Chaurasia hrající na příčnou bambusovou flétnu bansuri, Sridar Parthasarathy-mridangam (starodávný oboustranný keramický buben), Ganesh Rajagopalan na housle a samozřejmě sám Zakir Hussain na tabla (dva odlišné severoindické bubny) .
          Sál Pražské konzervatoře, kde se Hussainovo vystoupení odehrávalo, navozoval slavnostní atmosféru a pomalu se zcela zaplnil. Ve vzduchu viselo více než napjaté očekávání. Koncert začal za naprosté tmy jen Rajagopalanovým zpěvem, vystřídaný po chvíli Chaurasiovou flétnou za Hussainova doprovodu.  Na jejich tvářích bylo dobře patrné pohlcení hudbou, maximální soustředění a hlavně naslouchání svým kolegům jen občas přerušené dolaďováním menšího bubnu tablí stříbrným kladívkem. Po více než půl hodiny dlouhé skladbě přišel na pódium Umashankar, pod jehož ďábelsky rychlými prsty ghatam vydával až zběsilé rytmy prolínající se se zvukem tablí. Po kratší přestávce opět zazněl zpěv, a hlavní prostor dostaly housle, ke kterým se postupně přidala celá mistrovská sestava. Sóla střídaly dialogy, a nadšený potlesk publika. Přes dvě hodiny trvající show publikum ocenilo standing ovation. Celý večer byl korunován přídavkem ve formě  společného pěveckého vystoupení  těchto indických mágů.
           Koncert Zakira Hussaina & The Masters of Percussion rozhodně patří k hudebním vrcholům tohoto roku.


Zakir Hussain& The Masters of Percussion, Sál Pražské konzervatoře, Praha, 6.11.2011
(z důvodu absolutního zákazu focení na přání účinkujících, není k této reportáži připojena fotogalerie)

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Ohnivá Susheela Raman představila Vel

      Česko – turecké duo SU zpěvačky a tanečnice Seyran Tanritanir a kytaristy Martina Alacama svou roli předkapely příliš nenaplnilo. Během svého třicetiminutového setu působili na pódiu ztraceně, příliš přesvědčivý nebyl ani pěvecký výkon a ačkoliv je vysvětlování obsahů písní na koncertech často rušivé, zde bych malé uvedení do děje uvítala.  Věřím, že komornější prostředí sluší SU více.

      Proměna atmosféry v sále nastala s příchodem světoznámě uznávané zpěvačky a skladatelky Susheely Raman.
     Tato na první pohled energická a sebevědomá žena si vydobyla neohrozitelnou pozici na předních příčkách world music a každé její album se u kritiků setkává s nadšením.
Ač původem z jižní Indie, narodila se v Londýně, kam její rodiče emigrovali v polovině 60. let. Brzy se ale celá rodina přestěhovala do Austrálie. Susheela, která byla odmala vedená k tradiční indické hudbě a zvykům, dávala v mládí přednost spíše vystupování s funkovými a rock´n ´rollovými kapelami (sama považuje za svůj vzor Bjork a miluje skupinu Yat-Kha, která již v ČR také vystupovala). Roku 1995 se  vrátila ke kořenům a  odjela na dva roky do Indie studovat klasickou hudbu a zpěv k uznávané Shrudi  Sadolikar. Po návratu se opět usídlila v Londýně, kde potkala producenta a budoucího partnera Sama Millse. Úspěšná spolupráce vyústila v první album Salt Rain, za které byla nominována roku 2001  na prestižní cenu Mercury Music Prize (od roku 1992 každoročně udělovaná nejlepšímu britskému či irskému albu-daný rok vyhrála PJ Harvey, která v Praze vystoupila dva dny po Sushelle) a získala ocenění BBC Radio 3 World Music Award. Následovala další alba Love Trap, Music for Crocodiles natočené s indickými hudebníky v Madrásu a album 33 1/3 plné coververzí písní Joy Division, Captaina Beefhearta, Velvet Underground či Boba Dylana.
     Ačkoliv se její originalita v indickém tisku setkala s pohanou a odmítáním, mísení tradiční indické hudby se soulem, blues, jazzem ale i hrdelním zpěvem, africkými rituálními zpěvy i rockem bylo odměněno půl milionem prodaných alb.
Prahu navštívila v rámci svého celosvětového turné k nové desce Vel, která je prozatím i nejlépe přijímána hudebními recenzenty.
Její neokázalý příchod na pódium byl doprovázen nadšeným potleskem a téměř hmatatelnou proměnou atmosféry. Bojovně vyhlížející zpěvačka se záplavou kudrnatých vlasů a v povlávajícím plášti doslova jiskřila, štědře rozdávala úsměvy a vtipné komentáře.
     Přímý kontakt  s diváky udržovala ze vzdálenosti několika centimetrů, neboť téměř po celou dobu vystoupení stála těsně u kraje pódia. Doprovodnou skupinu pro ten večer tvořili dva perkusisté  a již zmiňovaný kytarista Sam Mills.
Hned na úvod koncertu zazněla skladba z nového alba Vel Undu. Susheela každou píseň uvedla osobním zážitkem či historkou a zvolna přiváděla publikum do extáze svým zpěvem i tancem.
      Zazněly nové i starší kusy, velký potlesk sklidily pomalejší Magdalene a Orfea. Celý koncert byl prodchnut mystickou, chrámovou atmosférou a houpavým zvukem tabla ovládaného Arefem Durveshem. Jednotlivé nástroje spolu vedly ohnivý, až vyčerpávající dialog a tak byla chvíli po půl desáté na celé kapele znát únava. Přesto se nechali přesvědčit k přídavku, na jehož značnou část si Susheela sedla na úplný kraj jeviště což vyvolalo zuřivé cvakání fotoaparátů a mobilních telefonů. Koncert byl zakončen něžnou skladbou The song of the Siren následovanou  hudební smrští s dupotem a  tancem.  
     Pokud jste o koncert přišli, neváhejte a kupte si alespoň novinku Vel. Na podzimní deprese to pravé!

Kompletní fotogalerii najdete na http://barkafabianova.net/fotogalerie/SusheelaRaman/

Susheela Raman, 24.10.2011, Palác Akropolis

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Quartet Erika Truffaze nadchl české publikum

První část večera zahájila Anna Aaron, šestadvacetiletá zpěvačka a pianistka pocházející stejně jako Truffaz ze Švýcarska. Dětství prožila v Anglii, na Novém Zélandu i Asii, nakonec však zakotvila v Basileji, kde žije a tvoří v umělecké komunitě.  První EP s trochu depresivním názvem „ I will dry yout tears little murderer“ vydala roku 2009, o dva roky později natočila za peníze z výhry v soutěži Basel Pop-preis první CD „Dogs in spirit“.
     Album, z kterého dýchá Annino zaujetí filosofií, symbolismem a biblickými odkazy, je zároveň citovou výpovědí mladé dívky s notnou dávkou melancholie a životních zklamání i očekávání.  
     Křehce působící Anna s velkou naléhavostí v hlase i pohledu předvedla v Akropoli neokázalé, až intimní vystoupení,  při kterém se poprvé představila českému publiku a sklidila zasloužený potlesk.

     Po krátké přestavbě pódia již konečně přišel s napětím očekávaný Erik Truffaz se svým quartetem. Neúnavný inovátor byl k hudbě veden odmalička svým otcem, který byl saxofonistou v zábavové kapele. Erik se však od mládí vymykal a brzy nastoupil cestu hledání a zkoušení nových hudebních cest. Nezpochybnitelný vliv Milese Davise  smíchal s rockem, hip hopem, drum'n'bass, latinou a mnoha dalšími styly. Truffaz zkrátka překračuje hranice žánru, čímž jednoznačně k jazzu přitahuje širší pozornost. Důkazem toho byly přední řady pod pódiem, sestávající se převážně  z mladého publika.
     Jako jeden z mnoha svých projektů založil 4tet roku 1997. Spolu  s bubeníkem Marcem Erbettou, baskytaristou Marcellem Giulianim a klávesákem Benoitem Corbozem vydal minulý rok nejnovější album s názvem „In between“  odkazující k Truffazově hudební nevyhraněnosti.
     Přes hodinu trvající koncert byl  prodchnut pozitivní náladou a naprostým hudebním souzněním celého kvarteta. Po celou dobu usmívající se trumpetista dával svým spoluhráčům dost prostoru na  dechberoucí sóla. Ačkoliv byla většina skladeb z již zmiňované desky „In between“, došlo i na starší skladby z alb „Bending new corners“ a „Arkhangelsk“. Opravdovou lahůdkou byly dvě společné písně s Annou – The Drainout z jejího alba a Let me go (v originále zpívané právě na „In between“ Sophií Hunger).
     Ačkoliv osvětlovač příjemně dotvořil vynikající atmosféru, na Erbettovi bylo znát značné rozladění z výkonu zvukaře a naštvaná gestikulace provázela téměř každou skladbu.
    Po dlouhém potlesku následovaly ještě přídavek, nemilosrdná desátá hodina však určila jasný konec.
     Erik Truffaz české fanoušky rozhodně nezklamal a jen potvrdil, že mu léta rozhodně neubírají na kvalitě.

fotografie: Barka Fabiánová
celá fotografie na http://barkafabianova.net/fotogalerie/ErikTruffaz/

Eerik Truffaz, Palác Akropolis, 3.10.2011
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Africká amazonka s hlasem anděla opět v Čechách

     Pojďme se nejdříve z Prahy přenést o pár tisíc kilometrů dále a několik let nazpět do minulosti - přesněji do roku 1985, kdy všestranný hudebník Boni Gnahoré zakládá uměleckou vesnici KiYi poblíž hlavního města Pobřeží Slonoviny. Jeho dceři Dobet jsou tři roky a svůj čas tráví, stejně jako ostatní členové této komunity, tancem, hudbou, zpěvem, divadlem ale i rukodělnou prací. Ve 12 letech se dívka rozhodne opustit pro ni příliš jednotvárnou základní školu a začne se plně věnovat tanci s velkou podporou právě svého otce, který je pro ni i největším vzorem. V tanci projevuje velké nadání, díky čemuž později rok vystupuje  se známou taneční společností Tche Tche.
         Nejzásadnější je však pro ni setkání s francouzským kytaristou Colinem Laroche de Féline, jehož původní záměr strávit v KiYi tři měsíce se protáhne na tři roky. Po sňatku se Dobet s Colinem usazují kvůli nejisté politické situaci ve Francii a  založí hudební duo Ano Neko („Tvořme společně“). Téměř okamžitě zaznamenají  úspěch a nadšené ohlasy jak ve Francii, tak po celé Africe. Roku 2003 vydávají pod labelem Contre Jour první album se stejnojmenným názvem Ano Neko, o čtyři roky později i druhou desku Na Afriki („Moje Afrika“). Dobet se ale nevěnuje jen hudbě - v Marseille pořádá kurzy afrického a moderního tance.
            Minulý rok vyšlo nejen nové CD  Djekpa La You, Dobet získala i prestižní ocenění Grammy v kategorii Best Urban/Alternative Performance za píseň Palea.  A především skladby z již zmiňovaného  nového alba zazněly na jejím pražském koncertu.
            Ve ztemnělém sále bylo znát vzrušení z očekávané show, které protnul silný a přitom něžný zpěv a cappella  ze zákulisí. Když Dobet vstoupila na pódium málokoho nenapadlo srovnání s bájnou amazonkou - téměř mužsky svalnatá zpěvaččina postava zahalená v pestrobarevných šatech se zlatými šperky, byla ještě zdůrazněna výrazně pomalovanou krásnou tváří.
            Na další píseň již přišla i  doprovodná kapela ve složení: kytara Colin Laroche de Féline, baskytara Clive Govinden a bubeník Boris Tchango.
           Evidentně skalní fanouškovská základna složená především ze smíšených česko-afrických párů vytvářela příjemnou  atmosféru a  Dobetino „děkuji, dobrý den everybody“ vzbudilo téměř extatické nadšení.
          Ve svižném sledu šly za sebou písně Djiguene, protiválečná Kokpa nebo Yekiji věnovaná právě společenství  KiYi, vše doprovázené naprosto neuvěřitelnými tanečními kreacemi, které vyprovokovaly tanečníka z publika k výskoku na pódium a předvedení svého umu.
          Dobet nás za hodinu a půl provedla po značné části Afriky, neboť zazněla nejen francouzština, ale i množství afrických jazyků jako dida (Pobřeží Slonoviny), ashanti (Ghana), fon (Bénin), yoruba (Nigérie), bassa (Kamerun) či bambara (Mali).
       Dobetin nadpzemský hlas a hra na exotické nástroje jako mbira či džbán, navíc se skvělými sóly jednotlivých hráčů hlavně v poslední  písni Samahani si vyžádaly dlouhý přídavek v podobě skladby Palea, doprovázené četným vyznáváním lásky z publika - od českého „Miluji Tě“ po "Je t´aime" až po africké "M´Bifé".
        S koncem vystoupení se všichni smiřovali jen s velkou nechutí, malým bolestným jim však byla Dobetina vstřícnost a trpělivost při následující autogramiádě.
        Jméno této mladé talentované umělkyně stojí za zapamatování.
fotky: Barka Fabiánová kompletní fotogalerie na http://barkafabianova.net/fotogalerie/DobetGnahore/

Dobet Gnahoré, Palác Akropolis, 26.9.2011
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Respect festival II. část, neděle 12. června 2011

   Hlavnímu programu předcházel workshop hry na brumli čínského umělce Wang Li,s jehož uměním jsme se seznámil již předchozí den.
   Nedělní odpoledne zahájili pánové v barevných oblecích – české uskupení l´Arrache-Coeur. Zdařile namíchaný folklór s klasikou, jazzem, francouzským šarmem a lidovou tancovačkou zahráli v obsazení niněra, akordeon a klarinety. Vystoupení bylo navíc obohacené o hosta – bubeníka Davida Růžičku. Kapela, jejíž jméno zní v překladu „srdcerváč“ vydala minulý rok debutové album "Le poulet Noir" a určitě o nich brzy více uslyšíme.
   I následující skupina  pocházela z české kotliny. Temporal Loop je projektem  zkušených muzikantů Pavla Richtera, Antonína Hlávky, Iva Charitonova a Jonáše Richtera. Mix ethno music s elektronikou, alikvótním zpěvem a dokonce brumlí příjemně naladil  a navíc zahnal déšť.
   Z téměř neznámého státu Somaliland (Somálijsko) pochází zpěvačka Sahra Halgan. Tato nezávislá – ale oficiálně  neuznaná – republika v severním Somálsku se zrodila roku 1991. V silně muslimském prostředí  neměla jako žena Sahra dráhu zpěvačky  jednoduchou. Za nezávislost své země bojovala jako zdravotní sestra Červeného Kříže.    Své jméno Halgan ( bojovnice) získala právě na válečné frontě, kde nejen ošetřovala, ale i zpívala raněným. Roku 1992 utekla do Francie. Až tam před dvěma lety nahrála své první album s názvem "Somaliland“.  Nedělní vystoupení začala Sahra a capella, s vlajkou Somalilandu v ruce a hlasem, který hladil duši. Doprovodnou kapelu tvoří basák Chouchou Bass, perkusista Krol Aymeric a kytarista Peter Solo. Ačkoliv se často  omlouvala za svou špatnou angličtinu, přesto vyprávěla o své milované zemi jíž vzdávala hold každou písní. Dojatá Sahra se rozloučila dvěma přídavky a sklidila zasloužené ovace.
   Ačkoliv slunce zářilo, prvotní dojem ze srbského zpěváka a skladatele Ljubiši Stojanoviče alias LOUISe byl temný. Na pódium vstoupil pohádkový čenokněžník s dlouhou bílou bradkou v rudém plášti.  V devíti letech napodoboval legendárního Louise Armstronga tak zdařile, že už mu jméno Louis zůstalo. Propojování jazzu s lidovou hudbou mu vyneslo několik platinových alb, ocenění na mezinárodních festivalech a soutěžích. Na kontě má prozatím 14 desek, je však také činný  v charitativní oblasti – podporuje etiopské sirotky a mnoho dalších projektů. Balkánské emoce z  vystoupení přímo tryskaly, zdatně mu sekundovala i kapela a vokalistky. Ale pro publikum byl snad rozvláčný až příliš  a nikterak se nedožadovalo přídavku.
   Nejočekávanějším vystoupením letošního festivalu byli Staff Benda Bilili přímo z konžské Kinshasy. SBB založili Ricky Lickabu a Coco Ngambai, oba dětskou obrnou poznamenaní vozíčkáři a bezdomovci, kolem kterých se sdružili další postižení hudebníci. Později se k nim přidal i mladíček Roger Landu, který si sestrojil vlastní nástroj nazývaný satongé- z prázdné plechovky, kusu dřeva a kytarové struny. Prozatím jediné album s názvem “Tres tres fort“ produkoval belgický producent Michel Winter, objevitel již legendárních Taraf de Haidouks. Energický set rytmů rumby, reggae a lidové africké hudby s texty upozorňující na zločiny proti lidskosti v Kongu divoce rozhýbal nejen publikum, ale i pořadatele a zvukaře. Muže bojující s nepřízní osudu hudbou, nechtěli lidé z pódia propustit a tak byl celý festival zakončen několika přídavky.
   Čtrnáctý ročník Respectu jistě více než splnil očekávání a my se už můžeme těšit, na další koncerty z kolekce Respect music – například srpnový koncert amerických Jon Spencer Blues Explosion.
Kompletní fotoreport z druhého dne festivalu Respect najdete na http://barkafabianova.net/fotogalerie/Respect2011_2/

Festival RESPECT, 12.6..2011, Ostrov Štvanice, Praha

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Respect festival I. část, sobota 11. června 2011

    Půvabné barevné plakáty a letáky s vystřihovacími panenkami různých etnik, dávaly jasně najevo, že tento festival se od ostatních liší. Respect je nejen o hudbě, ale i toleranci, hravosti, poznávání jiných kultur a především vstřícnosti vůči rodinám s dětmi a cyklistům, pro něž bylo připraveno nejen zázemí, ale i sleva na vstupném.
Minimalistický festivalový areál byl složený z jedné stage, pár stánků s jídlem a prezentací občanských  iniciativ jako AutoMat či Světlo pro Svět.
    Mezinárodní formace Jagalmay ( dříve známá jako Central Asian Prague Ensemble), která celý  festival  zahájila, byla založena jako lék proti stesku po domově, který trochu prozáří českou šeď. Jagalmay představili původní kyrgyzskou, kazašskou a turkmenskou hudbu, kterou tancem doprovázely pestře oděné tanečnice. Na kapele byla znát naprostá uvolněnost, nešetřilo se úsměvy a vystoupení bylo navíc obohacené irskou fúzí v podání bodhránisty Noela O´Briena.

   Tradiční hudební nástroj sibiřských šamanů – brumli – představil čínský virtuoz žijící v Paříži Wang Li. V našich končinách téměř neznámý nástroj podkovovitého tvaru se  vkládá  do úst, kde za pomocí vzduchu vydává charakteristický drnčivý zvuk s  léčivými účinky i schopností přivést do tranzu. Vystoupení tohoto jemně a plaše působícího muže bylo místy až psychedelické. Dlužno říci jaká je škoda, že Wang Li nevystoupil v noci,což by mystický prožitek ještě více umocnilo. Li hru doprovázel i vyprávěním o svých zážitcích – například ozvláštním setkání v čínských horách  či o  přátelství se slonem a králíkem v klášterní osamělosti. Wang Li byl v Čechách poprvé a jak sám řekl, noc se chystal využít k návštěvě Pražské muzejní noci. Možnost  proniknout do hry na brumli a zdokonalení se v práci s hlasem nabídl i nedělní workshop s tímto zajímavým hudebníkem.

   Mírně rozpačitý příchod marockých Oudaden zažehnal jeden z hráčů svým tancem - bravurní pohupování pánví a podupávání žlutými botkami mu mohla závidět nejedna břišní tanečnice! Hudba této skupiny, která je na scéně již od počátku 80.let vychází z kořenů berberské lidové hudby zkombinované s moderním zvukem elektrické kytary či banja. Ve svých textech mluví o lásce, stejně jako o ekonomické situaci a složitostech života své země. Šestice muzikantů potěšila velmi dlouhým přídavkem a vypadalo to, že se jim z pódia ani moc nechce.

   Asi největší zájem vzbudila alžírská zpěvačka, skladatelka a kytaristka Souad Massi se svou skupinou. Že nehraje v Praze poprvé bylo znát na počtu fanoušků, kteří si její místy melancholické písně ovlivněné flamencem či country hudbou zpívali s ní. Na festivalu představila písně z nového, v pořadí pátého alba s názvem O´Houria. Vynikajícím partnerem jí byl perkusista Rabah Khalfa, jehož sóla byla přímo dechberoucí.
   O nejenergičtější a nejpřekvapivější vystoupení celého dne se postarala holandská postpunková kapela The Ex s 74letým etiopským saxofonistou Getatchewem Mekuriou. Toto zvláštní spojení se zrodilo před sedmi lety. The Ex, kteří si zamilovali etiopskou hudbu a pod vlastní značkou Terp vydávají  africké umělce, potkali Mekuriu při nahrávání alba slepého zpěváka Mohammeda „Jimmyho“ Mohammeda. Vzápětí ho pozvali na své 25. výročí do Amsterodamu, za což je Mekuria přizval k natáčení jeho alba Moa Ambessa a  od té doby spolu projeli značný kus světa. Africké tradicionály v jejich podání získávají až zběsilou živočišnost, což ještě podtrhnul svými téměř akrobatickými kousky  etiopský tanečník Melaku Belay. Vynikající vystoupení zakončily dva přídavky. Přesto se návštěvníci festivalu nechtěli s odchodem hudebníků jen tak smířit a ostrov opouštěli jen se značnou nechutí.

   Snad jediným záporem sobotní části Respectu, bylo deštivé počasí a postávání ve frontě na pití u jediného stánku s pomalou obsluhou.

Fotografie: Barka Fabiánová
Kompletní fotogalerii ze soboty najdete na
http://barkafabianova.net/fotogalerie/Respect2011_1/

Festival RESPECT, 11.6..2011, Ostrov Štvanice, Praha

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rock for People 2009                                                              

Festival Rock for People tento rok lákal na hvězdy typu Arctic Monkeys, Placebo, Gogol Bordello, Bloc Party aj.  Pokud jste se však zadívali do programu pozorněji, zjistili jste, že hvězdy se podivně překrývají a přes den toho k vidění moc není.

1.den byl programem tak chabý, že jsem se ani nenamáhala do Hradce jet...dle ohlasů jsem udělala dobře, neboť Arctic Monkeys neurazili,ale ani výrazně nezaujali.

2. den jsem dorazila do Hradce kolem třetí hodiny odpoledne, příjemný byl speciální festivalový autobus, který jel na místo konání....i když buďme upřímní, těžko by mohli organizátoři nechat návštěvníky chodit takovou dálku pěšky.

Pohled na areál byl tristní-prašná cesta lemovaná auty a zmatek. U brány podle mě zbytečná prohlídka batohů (zbraň by nenašli,ale vodu jsme museli vyhodit), cesta ke scénám zahlcená stánky, nepřehlednost, všudypřítomná reklama.

První kapela kterou jsem viděla byli Sto Zvířat. Zvuk bohužel příšerný, nefungující mikrofony, kamení na zemi před stage, atmosféra veškerá žádná...bohužel ani Polemic rozehřát publikum příliš nezvládli a i oni se problémům se zvukem nevyhnuli a Dr.Kary nebyl zpočátku vůbec slyšet.

Od pěti hodin už na vedlejší T-music stage začínali moji oblíbenci Firewater. K několika skalním přívržencům ze zahraničí se posléze přidali i češi. I přes personální změny byli skvělí, jedinou chybou byla přílišná rozlehlost pódia, na kterém se Firewater trochu ztráceli.

Velký úspěch sklidili na Cool Stage The Tap Tap z Jedličkova ústavu, dobří byli Therapy ?,  ovšem nejlepší zvuk měli Blue Effect na Filter stage.

3.den

Trochu zvláštní line-up určil na závěr festivalu skupiny Gogol Bordello a Placebo, na které jsem se vydala v pondělí odpoledne. Příjemným začátkem večera byli Sunshine, z kterých jsem si šla pomalu uhájit místo na v Čechách už dobře známé Gogol Bordello. Jako vždy vynikající show, které kraloval bubeník Pedro Erazo jenž okořenil GB jihoamerickým hudebním kořením.

Dále jste měli dvě možnosti - vyrazit na T-music stage na Bloc Party, či vytrvat a počkat přes dlouhou zvukovou zkoušku na Placebo. Zvolila jsem druhou možnost a 70 minut čekání zúročila místem ve třetí řadě. Placebo posíleni o houslistku a  pianistu začali novými skladbami z alba Battle for the sun (Kitty Litter, Ashtray Heart, Battle For The Sun ), zbytek koncertu však převažovali písně z předchozího alba Meds.  Placebo hráli přesně hodinu, za celou dobu řekl zpěvák Brian Molko jen větu, kterou vyhodil fotografy z blízkosti pódia a uprostřed koncertu thanks....

Festival zakončili nerockoví Underworld a Gipsy.cz.

A co mi tedy nejvíce vadilo? Zbytečně mnoho stánků se stejnou nabídkou, špatný zvuk, reklamy všude kolem (T-Mobile, Česká spořitelna, Prima cool, Filter apod.). 1200kč za vstupenku na festival je trochu zvláštní, když se musíte pořád dívat na sponzory.

Nabubřelost pořádající agentury, která na webu propaguje RfP jako nejekologičtější festival je hanebná. To, že se konečně začnou třídit odpadky, když 80% odpadu tvoří plast není nic k tleskání.

Méně je někdy více-méně dní a lépe zvládnutý line -up (mnoho lidí ty nejlepší kapely nevidělo, neboť museli jet v pondělí večer domů) by jistě potěšil. Z tohoto festivalu zkrátka nedýchá žádná radost ani atmosféra....

 MINIFEST ÚNĚTICE, KRAVÍN, 26.5.2009

Skvělá párty začala pro většinu návštěvníků náročnou cestu narvaným autobusem z Dejvické za žáru slunce.

Kravín je skvělé místo - prostorný dvůr statku v blízkosti kostela, západ slunce, vůně grilovaného masa, hudba a příznivé ceny nápojů. co víc si přát.

 

 KONCERTY NA JAŘE 2009

Berry, 3.května, Palác Akropolis

První květnovou neděli vystoupila v Paláci Akropolis nová hvězda francouzské hudební scény BERRY, která zde představila své první CD s názvem Mademoiselle. Album, které spatřilo světlo světa 25.února 2008, bylo ve Francii netrpělivě očekáváno již před vydáním. Získalo několik ocenění, obdivné recenze a již v prosinci získalo Zlatou desku (přes 75 000 prodaných kusů).

Za pseudonymem Berry (dle kraje, kde žil její vzor, spisovatelka George Sand)  se skrývá jméno Elise Pottier. V šestnácti letech se rozhodla opustit školu, její profesor jí však doporučil herectví.  Účinkovala především v regionálních divadlech, největšího úspěchu však dosáhla v  roli Henriette v Moliérových Učených ženách. Jak sama říká, stále  tajně pěstovala  zálibu v psaní, hraní na klavír a na kytaru. Osudové setkání s jazzovým skladatelem Manouem v rodném Poitiers ji napevno přitáhlo k  hudbě.

Hlavním pomocníkem při vzniku alba Mademoiselle se v roce 2006 stal kytarista Lionel Dudognon, v jehož domě vznikaly první nahrávky. I nadále jim štěstí přálo-nahrávka se dostala do rukou společnosti Universal, která s Berry okamžitě podepsala smlouvu a poslala ji do studia v Bruselu. Na CD se podílelo mnoho významných muzikantů- Laurent Vernerey (Françoise Hardy, Benjamin Biolay), Clive Deamer (Portishead, Robert Plant), Denis Benarrosh (Stephan Eicher, Keren Ann, Nougaro), Eumir Deodato (Björk, Earth, Wind & Fire, Christophe), Yannick Fonderie (Biolay) či Laurent de Wilde (Ira Coleman, Abd al Malik), kteří tvoří i její doprovodnou kapelu.

12. května čeká na Berry další úspěch-pravděpodobně zcela vyprodaná pařížská Olympie, kde však již vystupovala se zpěvákem Danielem Darcem.

Ale zpět do Prahy. V příjemně zaplněné Akropoli-povětšinou cizinci- byla cítit nedočkavost a napětí. Berry vyšla na podium ve čtvrt na devět a bohužel skončila brzy-již v půl desáté.Přezpívala všechny písně z alba, pár převzatých a byla okouzlující....především její odzbrojující smích, snaha o češtinu či mírně klátivé pohyby. Zvuk i světla by zasloužila jedničku s hvězdičkou!

Co to tedy zpívá? Asi bychom to mohli bez větších rozpaků nazvat šansony, někdy až depresivními. Ve francouzském tisku její vystoupení zase označují za jedna z nejromantičtějších....Trochu připomíná Serge Gainsbourga, Jane Birkin či Carlu Bruni. Ale není snad ani potřeba připodobňovat-Berry je zkrátka Berry.

poslechněte si  www.myspace.com/casadeberry 

 

The DHOL FOUNDATION, 16.DUBNA, ROXY                                                                                                                                                              

Hned zpočátku musím přiznat, že na TDF jsem čekala již od prosince. Byla to pro mne láska na první pohled i poslech.

TDF je název nejen kapely, ale i londýnského institutu hry na dhol, která byla založena v roce 1989. Zakladatelem je nejlepší hráč na dhol Johnny Kalsi. První CD natočil se svými studenty v roce 2001.

Buben dhol pochází z oblasti Punjabu, stejně jako  členové Dhol Foundation, jejichž rodiče emigrovali do Anglie. Zažívají úspěch po celém světě, Johnny vystupuje s Peter Gabrielem, Robertem Planetem, Firewater, Transglobal Underground, Afro Celt Sound systemem, je každoroční hvězdou festivalu WOMAD....a přesto zůstává on (i členové TDF) vždy milý a přístupný fanouškům.

V Praze vystoupili v  menším složení - pět hráčů na dhol-Johnny Kalsi, Jazz Singh, Rav Sandhu, Onkar / kytarista Gavin Lomboss/bubeník Ian Markin/ hráč na tabla Bindi/ basskytarista Robert a zvukař Bill Matthew. Speciálním hostem byl zpěvák K.S.Bhamra.

Většina fanoušků už TDF dobře znala z trutnovského festivalu. Johnny byl vtipný- jeho věta "My nejsme žádná rocková kapela, takže vy budete dělat, že jsme odešli, zatleskáte a my zase začneme hrát. Dohajzlu, proč se tady musí končit v deset?" strhla vlnu tleskání a dupání. Lidé ho zkrátka milují, což doložilo i nespočet žádostí o společné foto či podpis, kterým bylo s úsměvem vyhověno.

  

BOBAN I MARKO MARKOVIČ ORKESTAR, 7.DUBNA, DIVADLO ARCHA                                                                                                    

Boban Markovič se stal králem Balkánské hudby díky Festivalu dechovky, který se každoročně pořádá v malém srbském městě Guča a přiláká kolem 300 tisíc diváku. Markovič vyhrál festivalovou soutěž téměř každý rok-ať už jako trumpetista, či vedoucí třináctičlenného souboru. Nejvíce ho však proslavily soundtracky k filmům Emira Kusturici a spolupráce s DJ Shantelem. Od roku 2006 vede orchestr jeho syn Marko, kterému velení předal v den jeho 18. narozenin.

Marko je velmi talentovaným hudebníkem, na trumpetu hraje od svých 9. let, sólistou se stal ve svých 16.letech, má za sebou hlavní roli ve filmu GUCA! (aneb Romeo a Julie po balkánsku).  Na kontě mají 4 alba a bezpočet hostování (Frank London's Klezmer Allstars, Fanfare ciocarlia, Klezmatics, Boris Kovač aj.

V Praze zazněly  především skladby z nejnovějšího CD "Go Marko Go". Asi nikdo nezůstal jen tak stát na místě a alespoň se houpal do rytmu. Markovičovi překvapili dlouhým přídavkem a ač bylo už dost po desáté, hráli spontánně dál. Samozřejme zazněly nejznámější písně  Kalashnikov a Buba mara.

JARNÍ SÁZAVA FEST, 4.dubna, Prostor Abaton                                                                                                                                                       

Již tradiční jarní ochutnávka letní festivalové sezóny se nesla v duchu ska a reggae. Počasí však bylo letní, takže se návštěvníci spíše courali, nakonec byl však Abaton slušně nacpaný a přestože byl hlavním sponzorem O2, uvnitř se dýchat nedalo, podlaha se ztrácela pod rozlitým pivem, střepy  a naprosto opilou mládeží. Proti hudebnímu programu se však nedá nic namítat.

Neviděla jsem rozhodně vše, zůstávala jsem jen na hlavní stage, ale Prague ska Conspiracy, Fast Food orchestra, Švihadlo a Polemic mě stačili příjemně naladit a roztančit. Moderátorem nemohl být nikdo jiný než guru české "jamajské" scény DJ Kaya s výpomocí Vincenta.

Bohužel, nemohla ani jedna kapela přidat píseň-což mi v prostoru, který nemá "policejní hodinu" přišlo trochu trapné.

   photos by me & Kaya(více ve fotogalerii)

 Re Arz, 28.března, Kaštan                                                                                                                                                                                                    

Mezinárodní elektro-akustický projekt ReArz, vznikl spojením skupiny Arz Nevez s italským hudebníkem Mauriziem Piazzou a DJ Brahmsem. Arz Nevez je francouzské strunné kvarteto jehož členy jsou Eric Nedelec -violoncello, kytara, Gael Le Bozec-housle,  Gregoire Hennebelle-housle  a Yves Ribis - kytara. Jedinou zástupkyní ženského pohlaví je zpěvačka Faustine Audebert.

Já se o koncertu-asi stejně jako zbytek příchozích-dozvěděla na koncertu skupiny Bran, takže už tak malý sál Kaštanu byla zaplněn jen z malé části. Velká škoda, neboť ReArz umí propojit  bretonskou, indickou a arabskou hudbu jako kdyby nebylo nic jednoduššího a z výkonu houslisty Gregoira jsem měla "husí kůži". Nezbývá než doufat, že nebyli zklamáni malou návštěvností a někdy zase do Prahy zavítají.

Keltské vítání jara - GARCIA  a CZELTIC, 21.března, Baráčnická rychta                                                                                                        

Upřímně mě tato akce příjemně překvapila. Prvním překvapením bylo, že nehrála jen Garcia ale i Czeltic, druhým, že byl sál zaplněn lidmi. Třetí bylo dosti protivné-otevřen byl jen horní bar a fronta na pití byla otřesná. A je to ještě jedna věc,která mě mrzela-všichni seděli!

Skupina Czeltic, založená Václavem Routem, je stálicí české hudební scény již od roku 1999 a  hraje především skotskou a irskou hudbu- jen v trochu rockovější úpravě. Současné složení je: dudák a zpěvák Václav Rout, bubeník Lukáš Let, houslista Martin Nigrín, kytarista Tomáš Pavelka a basák Prokop Seidl. Na kontě mají dvě alba - Still crazy a Too strong to die.   viz www.czeltic.cz 

Bran, 10 let výročí, 17.3., Lucerna Music Bar                                                                                                                                                                  

10 let trvání kapely jistě stojí za pořádnou oslavu. Pravda, z původní sestavy moc členů nezbylo, nicméně Bran není skupinou, která by ustrnula na místě a neustále se vyvíjí. Na kontě má čtyři CD, stovky koncertů po ČR, Francii, Polsku....Bran se rozhodně nefláká.

 Bran si zahrál s  hosty Martinem Vejvodou a Frédéricem Jacquem, ovšem v publiku jsme mohli zahlédnout i bývalé členy skupiny.

Playlist: 1) Intro/Pen men 2)A-walc'h 3)Valčík 4) GAVOTTE DES MONTAGNES 5)LE CORSAIRE 6)LARID 7)LA MOLDAU

8) QUINZE MARINS 9)KAS ABARH    s Martinem Vejvodou 10)Reel Duel by Martin Vejvoda a Vojtěch Jindra 11) 12) 5/4

13)AR STOURMAD ELFENNEL (Part 1,2) 14)Dans Plinn 15)WAR BONT AN NAONED s Fredericem Jacquem 16)An delienn

17)SHOTTISH 18)IHALA 19) LA ROUE DU MONDE 20)L’ARTILLEUR 21)3 MATELOTS DU PORT DE BREST 22)TRI MARTOLOD

23)KOROLL TAN

viz bran.eu.com

Paddy's day Prague reunion, 14.3., Baráčnická Rychta                                                                                                                                    

Rekonstrukce původního složení skupiny Dún an Doras v rámci oslavy sv.Patrika bohužel nepřilákala zástupy lidí-reklama byla  nulová a ani googlováním toho fanoušci neměli šanci moc zjistit-avšak kdo přišel, jistě nelitoval. Atmosféra byla uvolněná až rodinná, což jen potvrdil noční  jam session v A studiu Rubín.

viz patrik.onlinestudio.cz/ 

Retro MDŽ s The Puppits, 8.3., Vagon - "funny evening in retro bolshevistic style"                                                                    
Zdá se Vám, že je tady nějak často o koncertech The Puppits? Máte pravdu,  chlapci hrají často:-) Ovšem tato akce byla trochu jiná. MDŽ v  retro stylu bylo více než podařené - pionýři, výstava, sbor JZD, projev soudružky z Vietnamu, rudé karafiáty a na závěr koncert. Já jsem si ten večer díky opilým fanouškům procvičila placení poplatků na pohotovosti a z MDŽ jsem měla na několik týdnů památku v podobě promodralých a naražených prstů.

Playlist: 1) Summertime blues 2)Train kept a rollin 3)Till the day of the day 4)Wild thing 5) Shapes of things 6)Heart full of soul

7)Pushin too hard 8)Tripmaker 9)Desdemona 10)C'mon everybody 11)Farmer John 12) Good morning little schoolgirl 13)Keep on

14)Money 15)Let's dance 16)Psycho 17)I'm so glad 18)Krásovo sólo 19)We're gonna groove 20)So you wanna be a r'n'r star

21)Sret inside love 22)For your love 23)Happy together 24)California dreaming 25)Když padaj skály 26)LSD-HEROIN-LSD

27)Louie,Louie 28)Night in white satin 29)Light my fire 30)Twist and shout

viz thepuppits.com

Zimní dávka hudby                                                                                                                                                                                                          

všechny fotky ve fotogalerii

 Uprostřed centrálního parku na Pankráci se nachází příjemná komunitní kavárna Café na Půl cesty. Cesta zasněženým parkem byla takřka romantická, nálada uvolněná a spojení alkoholu s hudbou v podání The Puppits všechny příchozí sněhuláky rozehřálo.

 Bulharský svátek vína po sedmé v Praze.  Z naprosto zaplněné Baráčnické Rychty zněla balkánská hudba v podání skupiny Gothart, uvnitř teklo proudem víno a rakije. Hudbu střídal tanec, básně a vrchol  večera - volba "krále" Trifona. Což je pro neznalce opravdu nezvyklá podívaná, skládající se z několika disciplín-zpěv, stříhání vína, pletení věnců, předvedení mužské síly a ústní projev.Tento rok se zúčastnilo deset mužů z publika a porota se tradičně skládala z přítomných žen. Na Rychtě se  tančilo se do ranních hodin, především díky chorvatskému DJ Griškovi.

Playlist Gothart: 1) Besena Rovena 2)Buzeqesh goca 3)More aresah si 4)Snoshti pominah 5)Kalimatiano 6)Jovano,Jovanke

7)Banjski cocek 8)Mitro le Mitro 9)Elaj sedni 10)Gio-mario 11)Galabe 12)Oj devojce 13)Lule malesore 14)Misino oro 15)More sokol pie

16)Pustono ludo 17)Garoon 18)Tcanich se u popa 19)Manea 20) Dve nevesty 21) Opa cupa  22)Tresenica

Bratři Ebenové, Městská knihovna,11.12.08                                                                                                                                                                    

Bratři Marek, David a Kryštof mají na svém kontě již čtyři alba. V rámci turné k poslední desce "Chlebíčky" zavítali i do  Městské knihovny v Praze.

Playlist: 1)Za malou chvíli 2) XL 3) Karlovy Vary 4)Chůze 5) Milovníci 6)Folkloreček 7)To nic 8)Mám dny 9) Sloni 10)Chlebíčky

11)Já na tom dělám 12)Nikdo to nebere 13)Pomník 14) Sůl 15) Někdo klepe 16) Trampská 17) Houston 18)Houpám se 19)Zprava dobrý 20)Vidíš, vidíš

21) 22) Je to takové

Švihadlo & Gangalabasta, Lucerna music bar,3.12.08                                                                                                                                                

Naši nejznámější reggae kapelu snad netřeba představovat. 26 let rozšiřují pozitivní vibrace a jejich písně jsou kultem. Ani Gangalabasta nejsou zrovna nováčci, proto mě překvapila nepříliš naplněná Lucerna. Upřímně mi to nevadilo:-) Gangalabasta roztančili Lucernu jako první, hlavně  písněmi z připravovaného alba, které by se mělo brzy objevit na trhu.

Švihadlo bylo jako vždy skvělé a pohodové. S fanoušky se podělilo nejen o staré písně, ale zaznělo např. It's a pitty od Tanyi Stephens  či píseň v podání zpěvačky Andrey Plíškové z Gangalabasta. Nejsympatičtější však byl fakt, že nikdo nepospíchal s koncem. svihadlo.com 

Playlist Švihadlo:

1) Intro 2) Šance 3) Maybe one day 4) Pohoda 5)S Tebou být 6)Tak si sáhni 7)Času je málo 8)It's a pity 9)Vodopád  10)Spiritual and humble by ANDREA Plíšková 11)Most 12)Death Before Dishonour 13) Oči otevřený 14)Boa 15)Sligoville 16)Po Tobě toužím 17) JAR 18) Na Jamajce půl srdce mám

 

Podzim plný koncertů  (viz také FOTOGALERIE)

Hm... křest alba "Plán na zimu", 25.11. 2008, Palác Akropolis                                                                      
 Tak na tento koncert jsem se neskutečně těšila - jistě si umíte představit mé zděšení, když jsem zjistila, že natěšená nejsem rozhodně sama a zbývá jen posledních pár lístků!Snad poprvé jsem opravdu sprintovala, abych si koupila lístek v předprodeji. Ale stálo to za to.
V den koncertu jsem tedy vyrazila směr Žižkov. Před Akropolí stál slušný dav, nemluvě o tlačenici uvnitř. Bylo vyprodáno!
Vzhledem k tomu, že jsem šla sama, nemohla jsem se ubránit jisté nostalgii a vzpomínkám na mé první setkání s hudbou Hm...
Už to bude pěkných pár let, co jsem každé úterý v osm zapínala Rádio1 a poslouchala Velkou Sedmu (hitparádu česko-slovenské hudby).
Při písni Moje milá mi naskočila husí kůže a já začala shánět CD. Pak už následoval první koncert koncert a zároveň křest druhého alba "Oběd" 22.10.2004.
Ale dost vzpomínání a zpět do Akropole.
Ač už bylo uvnitř dost lidí, protlačila jsem se až k  pódiu (za prvé jsem malá a za druhé si člověk alespoň může hodit věci na pódium). Ještě malilinká odbočka - pro ty, co Hm... neznají - jedná se o čtyři mladé, talentované muže (Filip Nebřenský- příčná flétna, zpěv/Marek Doubrava-klavír, kytara, zpěv/ Viktor Ekrt-housle, zpěv/ Tomáš Rejholec - valcha, bicí, zpěv). Znalci vědí o  úzkém provázáni se skupinou Tata Bojs- Marek Doubrava je bývalým členem a Milan Cajs zase bývalým bubeníkem Hm...  A co hrají? Převážně zhudebňují básně - Wolker, Šrámek, Seifert, Kremlička... slavným básníkům  se však naprosto vyrovná i textař Petr Kotouš. Nejeden student odmaturoval díky Hm...
Křest "Plánu na zimu" byl povedený- zimně naaranžované pódium s videoprojekcí a exkluzivní kmotr Wabi Daněk, vtipy a příjemná atmosféra. Pokud ještě neznáte, neváhejte si stáhnout z webu Hm... ochutnávku.
    skupina.hm
Bran, křest CD "An Delienn",  19.11. 2008, Palác Akropolis                                                                                                                                    
Bran- bez přehánění mi tato skupina změnila život. Poznala jsem je díky špatné nahrávce jejich prvního CD na kazetě a zamilovala si je. Pokud se nemýlím, poprvé jsem je naživo viděla v roce 2003 v Salmovské literární kavárně. Viděla jsem je mnohokrát, zažila akce na které nikdy nezapomenu a dala se na studium francouzštiny.
Za tu dobu bylo v kapele několik personálních změn, z původního složení zůstal jen zpěvák David Pajot, harmonikář Tomáš Gortler a flétnistka Petra Scarfogliero.
V dnešní sestavě najdeme ještě Petra Tichého - basa, Vojtu Jindru -kytara a Zbyňka Krupu - perkuse. S každým novým CD Bran  přichází větší profesionalita, lepší zvuk ale trochu se vytrácí nespoutanost a syrovost.
Na křtu v Akropoli převažovala francouzština, nechyběla fotoprojekce a pokud jste byli neopatrní, narazili jste do kamery ČT.
CD křtila velká fanynka Bran Tereza Kostková - dlužno říct, že nevím zda cidrem či šampaňským. Pokud bystě chtěli slyšet kus Bretagne v Praze, můžete na Bran často potkat  v Balbínově poetické hospůdce či na velkém březnovém koncertu v Lucerna music baru.
 
Guločar 13.11.2008, Lucerna Music bar                                                                                                                                                                      
Chápejte, že když jdete na cikánské funky a v pasáži Lucerna slyšíte příšerný pop Moniky Absolonové trochu Vás to zarazí...ale vzápětí si uvědomíte, že ve Velkém sále Lucerny je diskotéka Michala Davida a jste rádi, že tam nemusíte.
Po příchodu do Malého sálu jsem se ale zase trošičku vyděsila - za prvé jsem snad na tak hlasitém koncertu ještě nebyla a za druhé byla předkapela dost ...hmm....ujetá.
Guločar však hráli i bez Kolomana pěkně, jen jim dalo pěkně zabrat aby dostali do varu těch pár příchozích, což se odrazilo i na tom, že moc dlouho nehráli. A kdo chtěl po koncertu posedět, měl smůlu a byl vyhnán nekompromisní ochrankou.
 
MTO Universal Praha, Lucerna Music Bar, 5.11.2008                                                                                                                                                      
Co napsat. To že jsou členové divadla Sklep geniální víme. To že skvěle zpívají a Tomáš Hanák má krásné oči  asi také. Vzhledem k tomu, že členy jsou výtvarník František Skála a designér Aleš Najbrt, je jasné, že image bude také propracovaná...a písně co zpívají jsou již prověřené časem. Tak snad jen dodat, že Lenka Vychodilová má dokonalou sbírku oblečení z dob minulých, František Skála zpívá Elvise na jedničku s hvězdičkou, nikdo nenapodobí Martina Maxu líp než Aleš Najbrt a  Promované inženýry zpíval celý sál. Mě ovšem nadchlo obecenstvo natolik vycvičené, že oblečením konkuruje MTO. A kdy zažijete koncert trvající s krátkými přestávkami 5 hodin?    
The Puppits, 007 Strahov, 1.11.2008                                                                                                                                                                                
 Nikdy jsem v Sedmičce nebyla, ač o ní neustále slyším. Na můj vkus je to opravdu velice, velice studentské. Malé a špinavé. Ale co by člověk neudělal, aby slyšel budoucí hvězdy The Puppits.  Na ty jsme si ale museli počkat a shlédnout kapely Javaanse blues a Pohlavní nádraží. Asi jsem tam patřila k těm starším, což mě upřímně děsilo. Při Puppits jsem zase celou dobu čekala, kdy mě polije pivem opilá dívka za mnou, či na mě spadne opilý a peroucí se chlapec ze strany. Rozhodně však nelituji a písně, které jsem slyšela mi v hlavě znějí doteď.

Eggnoise & Yellow sisters, Palác Akropolis, 30.10.2008                                                                                                                                                
Eggnoise už jsem neviděla naživo pěkně dlouhou dobu. Trochu jsem váhala zda jít, neboť Yellow Sisters opravdu nemusím vidět ani slyšet, ale touha vidět Eggnoise zvítězila. Byli stejně dobří jako vždy i když byli v mírně novém -pro mne neznámém- obsazení (Michal Fišer -bicí, Honza Panschab-basa). Škoda jen, že nehráli déle jak hodinu, tak jsem ani neslyšela svou oblíbenou píseň Tangerine. Yellow Sisters jsem zvládla poslouchat jen dvě písně. Omlouvám se, ale něco mi na nich strašně nesedí.
 eggnoise.cz        
Firewater, Flex, Vídeň, 25.10.2008                                                                                                                                                                                     
O tomto koncertu jsem se dozvěděla cestou ze Shantela a bylo jasné, že na něm nesmím chybět. Pravdou je, že jsem chtěla dva dny předtím jet na koncert také do Plzně, ale nakonec nebyl čas.  Flex je prý proslaveným, feťáckým doupětem hned u řeky. Nám nikdo drogy nenabízel a zfetovaní byli maximálně šatnáři (no uznejte-když jeden drží ramínko, druhý na něj věší kabát a třetí šálu s naprosto nepřítomným výrazem, je to trochu zvláštní) ale jinak příjemné místo. Předskokanem byla rakouská skupina The Base (http://www.myspace.com/thebasesongs) ale všichni byli v takovém očekávání Firewater, že podle mě moc nevnímali. Složení kapely bylo skoro stejné jako v Praze - nejvíce pozornosti sklízela Reut Regev v červených šatech. Kapela dávala do hraní všechny síly, snad na oslavu  posledního koncertu turné. Hráli přes dvě hodiny a kdo neměl dost, přesunul se na afterparty na parníku. Dj Sidata a Ori Kaplan (Balkan Beatbox) nás nenechali vydechnout ani na chvíli a party se zvrhla na pěknou balkánskou smršť. Proč se takové akce nedělají také u nás?!
  myspace.com/realfirewater
Timudej, Rock café, 9.10.2008                                                                                                                                                                                                  
Timudej nehrají v Praze zrovna často, takže plakáty, které visely po celé Praze a lákaly na křest nového alba Con'Čerto Grando se nedaly přejít bez povšimnutí. Rock café bylo ten večer narvané k prasknutí a očekávání bylo přímo hmatatelné. Sálu vévodila vana na nožičkách obložená mycími houbami, pódium bylo schované za sprchovým závěsem.
A když na pódium vyleze pán v brýlích, županu a představí se jako Galantní Jelen, následován krásnou dívkou v plavkách, která se uvelebí ve vaně, nechápete už vůbec nic. Nutno říct, že skoro celé album bylo zadarmo ke stáhnutí na webu Timudej již před koncertem (www.timudej.cz). Po dramatickém rozhalení závěsu se v oblacích dýmu se na pódiu zařízeném jako koupelna  zjevila kapela s písní Milá se koupe. Následoval Vodník, Letí čáp peřejí, Klášter, Plesová, Tambarys, Giozum, Sevdalinka. Proč jsem jako zvíře aj. Byli zváni různí hosté, pokřtilo se labum, házeli se houby, jedli čokoládové bonbony i kouzelník byl k vidění. Timudej zkrátka baví.
   timudej.cz 
Muzika 27.9.2008                                                                                                                                                                                                                            
Musím přiznat hned zpočátku, že jsem šla jen z čisté zvědavosti, jak moc špatné to bude. Jsem totiž dlouholetou fanynkou Hudebního Veletrhu, který se každý rok konal ve Veletržním paláci NG a tento rok zanikl. Náhoda? Neřekla bych...
Den byl však krásný, slunce skoro pálilo a před Průmyslovým Palácem bylo dosti živo. Hned za branou obrovský kamion Audiomaster, o kus dál dvě pódia, na kterých se střídaly ne úplně špatné skupiny. Uvnitř Paláce byly dvě haly plné zvuků, kabelů, letáků, not, hudebních časopisů, nástrojů, lidí od hudby i obyčejných fanoušků. Většina z nich si se zasněným či soustředěným výrazem zkoušela kytary, klavíry ale i  harmoniky.  Hluk jako na tržišti. Proto bylo pěkné si večer poslechnout Švihadlo a odejít si pro prášek na bolest hlavy, která ten nápor zvuků prostě nezvládla. A srovnání HuVelu s Muzikou? HuVel měl  jinou atmosféru, živou a tepající, nerozplizlou. Těžko popsat. A Muzika stačí zažít jen jednou. Nic převratného.
   
Shantel a Bucovina Club Orkestar, WUK, Vídeň, 20.9.2008                                                                                                                                     Shantel -  německý DJ a držitel ceny BBC Awards for World Music, který přitáhnul balkánskou hudbu do Evropy a udělal z ní hit. Samozřejmě, velký díl na tomto balkánském boomu má i Kusturica, ale Shantel je i zarytému diskofilovi schopen předložit takovou verzi dechovky, že nohy začnou tančit samy. Spolupracoval snad s každým - Taraf de Haidouks, Mahaila Rai Banda, Boban Markovič, Amsterdam Klezmer Band, Sandy Lopicic Orkestar, Fanfare Ciocarlia...ale nemá smysl to rozepisovat, dělal snad s každým, kdo vás napadne.  Hlavně na spolupráci a úpravách klasických balkánských písní jsou založena první dvě Shantelova alba Bucovina club I. a II. Podílel se producentsky na CD Electric Gypsyland I. a II. Poslední Cd se jmenuje Disko Partizani - a název mluví za vše. Shantel zpívá, tančí  hraje na kytaru či harmoniku a zběsilé rytmy s vaším tělem dělají divy.
Ve Vídni vystoupil s celou Bucovinou a především zpěvačkou Vesnou Petkovič (Sandy Lopicic). Rozlévala se vodka, několikrát zazněla kultovní píseň Disko Partizani. Kdo nebyl vyčerpaný tancem během koncertu, mohl do rána poslouchat Shantela v roli DJ. 
 bucovina.de 
 

TRUTNOV Open Air Music Festival  - 21.-24.8. 2008

Na Trutnov se vždy těším dlouho dopředu. Jeden ročník skončí a já začínám být zvědavá, čím nás organizátoři překvapí za rok.  Zvláštní  festival. Kapely, které mají vystoupit se člověk dozví krátce dopředu, časový harmonogram až na místě - ale diváci sem jezdí hlavně kvůli neopakovatelné atmosféře  areálu "Na Bojišti". Na tomto místě, proběhla roku 1866 proběhla jediná vítězná rakouská bitva  v rakousko-pruské válce. Padlo zde kolem 6000 vojáků a snad právě jejich duch bdí nad bezpečným a dobrým průběhem akce.

Vyrazila jsem do Trutnova autobusem ve čtvrtek ráno. Cesta byla vskutku zábavná - za mnou seděla dvojice, která snědla veškerou moudrost světa a přes uličku zvracelo dítě. Ve stanovém městečku bylo ještě docela volno a tak jsem poprvé nemusela chodit přes celou louku, ale měla stan kousek od areálu. Tímto srdečně děkuji páru, který mi pomohl se stavěním!

Areál se otevřel v pět hodin odpoledne, uvítal nás náčelník Martin Věchet s "Čuňasem" Stárkem. Tento rok byl zasvěcen magii nového místa "Na Prachárně" a obětem ruské okupace Československa. Tradiční symbol Jagannathy na pódiu doplňovala česká vlajka a fotky tanků.

První skupinou byla Missa Karel Kryl revival. Mě osobně nijak neuchvátila. Zpěvák vytahoval v pauze mezi krylovskými písněmi dosti trapné a otřepané vtipy ale náladu mi spravili Čankišou se svými divokými rytmy především  z nové desky Lé La.  Po nich už nastoupili velmi očekávaní tříčlenní The Subways s věkovým průměrem 22 let. Očekávala jsem trochu víc - snad  by v klubu zněli líp. Večer zakončili kalifornští Voodoo Glow Skulls - směsice punku, ska, hard coru a mexické lidové hudby podané s notnou dávkou nespoutané energie, ráznosti a vstřícnosti k publiku, neboť přidali asi šest písní.

V pátek ve 14hod. byl festival oficiálně zahájen festival moderátory Zdeňkem Suchým a jeho "rudým stínem" Lenkou Vychodilovou. 108 kapel, které se měli vystřídat na třech scénách, věnovaly svá vystoupení 108 obětem okupačních vojsk jejichž jména i s fotkami a krátkým životopisem byla uvedena ve festivalovém samizdatu.

Na hlavní stage již rozmístila své nástroje (především různé druhy bubnů či didjeridoo) ostravská kapela Evolution Dejavu. Pokud chlapci vypilují angličtinu a zpěv, jistě se dočkají velkých úspěchů. Dance etno styl rozpohyboval publikum již po několika minutách,  snad jen škoda, že nehráli večer či v noci.  Poté co jsem si dala oběd, vyrazila jsem zavzpomínat na dětství na Znouzectnost. Tunel, O pištci s šedivým kloboukem, Veteráni I.světový, Zlatý hřebík noci .... a nakonec  Hoří. Majerovy Brzdové tabulky se bohužel nesetkali s velkým uznáním publika,asi by jim lépe slušela druhá scéna či pub stage. Ale už jen hlas Alice Holubové (známé především díky Hradišťanu) stojí za pozornost. MBT představily  písně z nového alba Noc ozvěn - Fabián, Den svaté Anny, Přízrak z Londonderry, Gabréta aj.

Velkým zklamáním byli pro mě slovenští Smola a hrušky na vedlejší scéně. Prý ovlivnění reggae, ska a punkem.....no těžko říci, zpěvačka byla pravděpodobně jen na okrasu, neboť její hlas naprosto zanikal a texty byly více než jednoduché...skoro stupidní.

Blue Effect mě příjemně překvapil.  Slyšela jsem po dlouhé době  písně od Walk Choc Ice, zazněly i Rajky, Čajovna, Ej padá padá rosenka.  Toto spojení mladé a starší generace dopadlo více než dobře! Michal Prokop & Framus Five si podmanil návštěvníky hned zkraje díky písni Kolej Yesterday. Vyvrcholením však byl příchod filmového Winnetoua Pierra le Brice. "Znáte ho všichni – Vinnetou, syn náčelníka Apačů Meskalerů. Jeho jméno žilo ve všech ústech, v každé chatě, u každého táborového ohně. Byl přítelem a ochráncem všech utiskovaných a neúprosným bojovníkem proti bezpráví. Dnes to zní jako pohádka, co před stoletím bylo ještě skutečností, hořkou tvrdou skutečností. Poslední zoufalé vzepětí rudých domorodců proti bílým dobyvatelům. Stále dál pronikali pionýři na západ. V jejich stopách následovali dobrodruzi, bandité a desperáti. Apačové byli bělochům přátelsky nakloněni, přesto byl jejich osud zpečetěn, protože vlastnili to, čeho si vetřelci nejvíce vážili – půdu a zlato."

Tato slova zazněla z plátna a pak již na pódium vstoupil ON. Viditelně roztřesený, trochu zmatený a dojatý. Po pár minutách poděkoval za přijetí, byl jmenován spřáteleným náčelníkem a slíbil, že příště přijede zase. Sto Zvířat, kteří ovládli hlavní stage po Briceovi, byli nadšeni ,že poprvé hrají v noci. V publiku kolovala soška čápa a snad právě proto, že je to naposledy na Bojišti, lidé pařili s vypětím sil.  Noc jsem zakončila na Buty a jejich živém jukeboxu.

Sobotní ráno jsem stejně jako minulý den okusila blaho horké vody v lázních pana Háska v místním sportovním centru. Je to snad nejlepší "vynález" Trutnova!  A pak už honem zabrat místo ve stanu Hare Kršna, abych dobře viděla a slyšela debatu s P.Bricem. Čekání zkrátily indiánské písně, stan se postupně plnil a náčelník Věchet nás prosil o inteligentní dotazy a dobrou atmosféru, vždyť je Winnetouovi je již 79 let a dokonce nechtěl předchozí noc ani vystoupit z auta. Monsieur Brice přišel s dobrou náladou a já se vám budu snažit volně přeložit debatu. Mluvil krásně srozumitelnou francouzštinou!

M.V. : Rád bych se zeptal, zda jste byl někdy na takovéto akci?
P.B.: Ještě nikdy, vůbec jsem nevěděl do čeho jdu. Ale včerejší přijetí mi potvrdilo správnost rozhodnutí přijet. Připadá mi krásné, že se na takovém místě sejdou lidé různých ras a náboženství. Všichni stoupáme na jednu horu, sice každý jinou cestou, ale na vrcholu svítí jedno světlo.
M.V.: Spal jste někdy v tee-pee ?
P.B.: Ano spal, bylo tam krásné teplo a byl jsem obklopen samými šarmantními lidmi.
N : Jak se Vám po včerejším přijetí spalo?
P.B.:  Spalo se mi velmi dobře a snil jsem sny plné přátelství a lásky. Herci  potřebují lásku publika  a proto vám za včerejší přijetí děkuji.
N : Na jakém místě se filmy natáčely?
P.B.: Na různých místech v Jugoslávii, nejkrásnější však byla Plitvická jezera. Místo je snadno poznatelné díky vodopádu a v Plitvici se nachází i Stříbrné jezero.
N.: Jak se Vám líbila Rybanna?
P.B.: Hmm..... Jsem gentleman, tak o tom nebudu mluvit. (ovšem pohled mluvil za vše)
N: Vím, že francouzi preferují víno, máte ale rád pivo?
P.B.: Ano mám. Především Plzeň. Ale kde je? (M.Věchet se zvedá a běží pivo obstarat...)
N: Jaké máte vzpomínky na Lexe Barkera?
P.B.: Během natáčení jsme se velmi spřátelili. Barker mě týden před svou smrtí navštívil ve Francii, kde jsme vymýšleli nový společný projekt. Byl z něho nadšený a domluvili jsme se, že se znovu sejdeme za pár měsíců. Odjel potom do New Yorku, kde zemřel na ulici jako neznámý člověk. Já jsem na krásnou hudbu Rize Ortolaniho pro film Old Shatterhand složil na Lexovu počest slova.
Přinesou pivo, Brice se napije a řekne "Jako kdyby Ježíšk sestoupil  do mého žaludku."  Věchet odvětí, že to není Plzeň, ale místní Krakonoš. Ptají se, zda chce Plzeň. Brice odvětí  Ne, toto je výborné.
N: Herci většinou vyprávějí veselé historky z natáčení, řeknete nám nějakou?
P.B. Historek bylo tolik, že si nemohu teď žádnou vyjímečnou vybavit. A chtělo by to více času. Tak příště.
N: Jsme na hudebním festivalu, ráda bych se zeptala jakou hudbu posloucháte Vy?
P.B.: Asi vás zklamu, ale jsem příznivcem jazzu.
M.V.: Festival je multikulturní a multižánrový, proto tu hrají i jazzové kapely...
N: Vy jste obdržel rytířský řád, bylo to díky tomu, že jste byl vyslancem UNICEF?
P.B.: Jsem rád, že se na to ptáte. Neobdržel jsem řád jen kvůli UNICEF. Před lety jsem pomáhal v Bosně matkám s dětmi. Pomohlo mi 16 přátel, vystupoval jsem i v televizi a dohromady se vybrali 2 miliony marek, lidé mi dávali peníze i na ulici. Odvezli jsme 8 kamionů, 36 tun pomoci. Někdy jsme byli jen 200 metrů od zbraní vojáků, bylo to velmi nebezpečné. Nechtěli jsme rozdávat jen hmotnou pomoc, ale i lásku, kterou děti potřebují. Pomáhal jsem také v Barmě v programu proti nášlapným minám, a věřím, že bude ještě dlouho trvat, než budou všehcny miny pryč. Po  tsunami před třemi lety jsme pomáhali také. Mnoho lidí tam žije dodnes jen ve stanech v hrozných podmínkách. Ve své činnosti stále pokračuji.

Přiběhne Věchetův malý syn s puškou a polštářem-dárkem od diváků. Zamíří puškou na Brice a běří k otci. M.Věchet ho znovu přivede k Bricemu, který ho zvedne a políbí. Dítě si otírá tvář a běží rychle zpět za tatínkem....

N: Jaký Váš film považujete za nejlepší?
P.B. Ten, ve kterém umřu. Ptali jste se na historku z natáčení - lidé v Německu se rozhodli třetí film, kdy Winnetou umře ignorovat. Na natáčení přijel producent a povídá " Pierre mám velký problém, lidé nepřijdou na film" " Ale co mám dělat, vždyť už jsem mrtvy?" " To nevadí, oživímě Tě bez vysvětlení"  A lidé se na vystvětlení opravdu neptali. I kdyby se ptali, nic bychom neřekli. Žádné vysvětlení nebylo.
N.: Chtěl bych se zeptat na Karla Gotta...
P.B.: S Karlem jsme byli na turné po 54 německých městech. On zpíval, já zpíval, skvělě jsme jedli, spali a užívali si. Byl jsem velmi rád, že jsem se s ním včera znovu viděl a poznal i jeho krásnou ženu a zbožňováníhodné dcerky.
N.: Jaký byl Váš vztah s filmovým Old  Surehandem?
P.B.: Velmi špatné. Stewart Granger vůbec nepochopil Karla Maye.O mě řekl, že jsem špatný herec. Odvětil jsem, že já jsem mladý, a mohu se to ještě naučit, zatímco on už ne.
N: Když jste teda ten  indián, zajímalo by mě, jak rozděláváte oheň-jestli sirkama, nebo březovou kůrou....
P.B.: Teplem přátelství.
N: Mě by zajímalo, jak se dělá to pokrevní bratrství - kde se říznete?
P.B.: No já jsem si uřízl ruku v zápěstí, Lex si také uřízl ruku, předali jsme si je a tak mám teď pravou ruku svojí a levou Lexovu.

Následovala autogramiáda v pub stage. Po získání podpisu a fotky, následovalo přesunutí na R.Křesťana a Druhou trávu, vynikající koncert -123 minut s novým bubeníkem, kus debaty s Václavem Havlem a vystoupení Esther&Howard. Esther pochází z finsko-australského manželství, Howard je australan a cellistka Debbie z USA. Klidné melodie s texty o přátelství, lásce, soužití různých ras. Velmi příjemných 40 minut mezi tím vším hlukem festivalu.

Důkazem nonkonformity festivalu byl Rudolf Pellar, český 85.letý šansoniér s doprovodem klavíru. Srdce všech si získal písněmi G.Brassense či  Y.Montanda.

Přesně v 18hodin utichla pódia a před hlavní stage se shromáždili tisíce návštěvníků, aby překonali světový rekord v počtu lidí na jedné fotografii. Fotograf Jiří Jahoda s dozorem slečny z agentury Dobrý den obratně postrkoval dav, dle svého přání a rekord je tu!

Po pózování jsme ztuhlá těla rozhýbali na Kale - i bez Věry Bílé jsou dobří ! Burana Orffchester s Fanfare Transilvania nás nenechli popadnout dech a zklidnění přišlo až na Jiřího Schmitzera, aby byl následně vystřídán po dlouhé zvukové zkoušce drsným nářezem v podání Soulfly. Radši jsem do kotle vůbec nelezla a snažila se nezmrznout při čekání na Carlose de Nicaragua y familia. Místo Temperamenta, kterým jsem si chtěla zkrátit čas, přijela mladá ska skupina  The Spankers. Skládám hold zpěvačce! Skvělý hlas! Carlos, který nahradil Marleyho, se do toho tak položil, že ho nemohli dostat z podia. Směs salsy a reggae všem rozehřála srdce a byla dobrou přípravou na Švihadlo. To už ale byla půlka noci pryč, se všemi třásla zima a dech se na vzduchu srážel... teplo opravdu nebylo. Zahráli na ně vcelku neobvyklou směs, Zelený list byl již jako třetí píseň a já snad poprvé chtěla, aby nehráli moc dlouho. Zahřála mě až palačinka ve čtyři hodiny ráno a Velvet Underground revival v Pub stage, který vystřídal DJ Pawlač zewls reggae dub sound system. Spát jsem šla až v sedm ráno.

V neděli  jsem po krátkém spánku statečně vyrazila do sprchy s očekáváním pěkného počasí. Bohužel se spustil mrholivý déšť a zima nás hlodala až na kost.  Schodiště mě tedy moc nezahřálo a radši jsem se kryla pod stromy. Bratři Ebenové se vyměnili s ETC a V.Mišíkem, na Skyline už jsme déšť skoro necítili, zpěvačce Marce Rybin (ex Gaia Mesiah) trochu zanikal hlas a z dříve sebevědomého živlu, je spíše rozzářená, natěšená holka....Je vidět , že si užívá koncert, ale připadá mi nejistá.

Rumunská dechovka Fanfare Transilvania to pěkně rozjela a vydala se i do festivalových ulic, já vyrazila na opožděné Ebeny na vedlejší stage. Měli velký úspěch a písně z nového alba Chlebíčky se rychle stanou kultovními.

Tleskače a Vypsanou Fixu jsem vyslechla tak napůl, někdy se prostě nedá stihnout vše. Monkey Business, již také tradiční trutnovská kapela, nastoupila na pódium v kožešinách jako lovci mamutů. Tonya Graves asi v 6.měsíci těhotenství, Matthew Ruppert zase s vyčuhujícími modrými uplými boxerkami pod kožešinou, vyváděli neskutečné kusy, od plivání ohně, po zpívání operních árií...

Na minulých ročnících jsme se vrátili do minulosti s Evou Pilarovou, či Martou Kubišovou, tentokrát byl naším průvodcem Pavel Bobek. A jako vždy trutnovské publikum reagovalo skvěle. Zpívalo, jásalo a  nechtělo ho pustit pryč. Zajímavou změnou byl revival Sex Pistols Experience. Kde se vzali, tu se vzali pod podiem mladí punkeři, řekla bych tak věkový průměr 14. Toho jsem využila, neboť jsem se nebála umlácení v kotli. Pěkně jsme si zařádili:-)

Opravdu velkým překvapením pro jednu fanynku Hudby Praha, byla žádost o ruku přímo na podiu před koncertem, který jsem přežila ani nevím jak...spíš napůl prospala, abych si vydobyla místo na Dhol Foundation-jednu z mojich nejoblíbenějších kapel. Jenže jako minulý rok, lidé šíleli a já se v první řadě nemohla hýbat, natož tančit. Na nabídku, zda si s  nimi nechci zatančit na pódiu jsem samozřejmě rychle přikývla a šla mimo kotel. Tanec na podiu a jam Matthewa Rupperta s DF už byl čistou euforií. Festival zakončil skvělý Dj Scratchy...škoda, že nehrál až do rána!
See you later at the Prachárna...! Maybe...

fotografie ve fotogalerii!
21.6.2008 Festival 9 BRAN - Kateryna, The Klezmatics, Valdštejnská zahrada

Devátý ročník česko-židovsko-německého festivalu 9 Bran měl přímo skvostný program. Výborná divadelní představení a koncerty (např. Trombenik, či Kroke a  The Klezmatics) byly díky sponzorům zcela zdarma.

Vzhledem k tomu, že klezmer je v povědomí českého publika stále trochu na okraji zájmu (o čemž svědčí i nevelký počet českých klezmerových skupin), nebyla Valdštejnská zahrada přeplněná a pokud se člověk trochu snažil, mohl "urvat" slušná místa na sezení blízko sally terreny, která sloužila jako pódium. Hostem The Klezmatics byla ukrajinská zpěvačka Kateryna Kolcová. Tato energická žena s úchvatným hlasem je i přes svůj hendikep (slabozrakost) plná humoru,  a již dlouhou dobu žije v Praze kde i vystudovala. Zpívala, hrála na klavír a bavila nás asi 40 minut, během kterých zazněly židovské písně především z Ukrajiny a Ruska ( Oj, oj, oj Rebe , Volt ich gehat kojech, Tsvey taybelekh, Shomrej Shabat aj.) .  Pokud chcete tuto zpěvačku zažít s Ester Kočičkovou naživo, máte jedinečnou příležitost v září v Salmovské kavárně, kde uvedou svojí hru/muzikál ÚKLID.

Po Kateryně přišli s velkým potleskem The Klezmatics - jedna z nejlepších klezmerových skupin světa. Vznikli roku 1986 v New Yorku a  inspiraci čerpji nejen z tradičního klezmeru, ale i keltské, arabské, balkánské či černošské hudby. Spolupracovali s mnohými - Chavou Alberstein či Allenem Ginsbergem, objevily se dokonce i v show Davida Lettermana a získali mnoho hudebních ocenění. Skupinu tvoří pět hudebníků,  z nichž nejznámější je  geniální trumpetista Frank London. Vedoucím hlasem je však Lorin Sklamberg - zpěvák, harmonikář, kytarista a pianista, dechovou sekci obstarává Matt Darriau hrající na saxofon, kaval a klarinet. V neposlední řadě (ač trochu nenápadný) basista Paul Morrissett a jediná žena v kapele houslistka a zpěvačka Lisa Gutkin. The Klezmatics o sobě dali vědet především v roce 2006, kdy získali Grammy za album Wonder Wheel. Toto album je atypické tím, že texty nejsou z dílny Klezmatics ale Woodyho Guthrie, který po sobě zanechal řadu nezhudebněných textů. V České republice jsou již poněkolikáté - na festivalu 9 Bran hrají po třetí, vidět jste je však již mohli na Colours of Ostrava či na festivalu Pohoda v Trenčíně.  Ve Valdštejnské zahradě hrály s plným nasazením skoro dvě hodiny, roztančili všechny přítomné věkové kategorie ( i náboženská vyznání) a nenechali se příliš prosit ani o přídavky. Kdo nezažil, prohloupil!

Kateryna    The Klezmatics   VÍCE ve FOTOGALERII

1.6. 2008  MEZI PLOTY, Praha-Bohnice

Tento skvělý festival jsem navštívila již po páté. Už tam ani nechodím kvůli programu - i když pro každého se tam něco najde- ale především kvůli jedinečnému areálu  a atmosféře. Pro mě je nejsympatičtější, že rozvržení podií se nemění tudíž nemusím zmateně každý rok pobíhat s mapou v ruce,  další výhodou je, že se MP konají vždy poslední víkend v květnu a horko  s tradičním větším či menším deštěm v podvečer je už jistotou....A hlavně prodává se jen nealko, takže nebývám politá pivem ani otravována opilými spoluobčany.

Tentokrát už jsem neměla sílu stíhat vše a běhat mezi jednotlivými stage, ostatně než přejdete areál takových 20 minut to zabere, spíše jsem si vychutnávala genius loci místa. Lidí oproti minulým ročníkům trochu ubylo, ale spíše to bylo dobře, 20tisíc diváků také není málo zkrátka tak akorát, aby se rozptýlily po areálu.

Já jsem hned po příjezdu pospíchala na Swamp Safari Sound System, poté jsem strávila chvíli na Bengas, kteří mě trochu zklamali. Pokud se nemýlím, hráli v upraveném složení se zpěvačkou. Sice šikovnou zpěvačkou s pěkným hlasem, ale bez náboje. A u gypsy music jen o hezký zpěv nejde.

Na doporuční kamarádky jsem shlédla Hentai Corporation, mladou kapelu jenž nahrazovala rozpadnuvší se Gaia Mesiah. Klukům to docela jde a myslím, že úspěch na sebe nenechá dlouho čekat. Spíše mě trochu zklamalo, že se druhá největší scéna vyhradila hlavně metalu, na který zas tolik lidí nebylo, a Sto Zvířat či Švihadlo se trochu tísnilo v Oáze, která je sice sympatická, ale lidem svítí celou dobu slunce do očí a hlediště je do kopce, takže když namokne, stává se z něj skluzavka....to jen malé povzdechnutí.

Po HC jsem pospíchala na Hypnotix, bohužel začali hrát o dost později kvůli zvukové zkoušce a nemohli přidávat. Škoda. Po nich nastoupilo Švihadlo. Už pri zvukovce se trochu zatahovalo a chvíli po začátku začalo docela vydatně pršet, ale fanoušky to ani v nejmenším neodradilo a skupina se odvděčila novými písněmi.

Po zbytek večera jsem se sušila na metalové scéně s upřímným podivem, jak to někdo může poslouchta a brát vážně. 666 a Torr mají tak úchvatně pitomé texty, až jsem došla k názoru, že do mikrofonu řvou jen proto, aby se nedala jednotlivá slova rozeznat. Navíc si nejsem jistá, zda taková hudba do psychiatrické léčebny patří, lidé si tam přeci mají duši léčit a ne v sobě rozputávat nenávist,zmar a satanismus.

P.S. Divadla jsem jako každý rok nestihla, zato jsem si dala báječné palačinky a celkově dík organizátorům, že myslí ve stravování i na vegetariány!     více ve fotogalerii, či na reggae-cz.rajce.idnes.cz/

  Swamp Safari Sound System                 HYPNOTIX                                                                         Švihadlo  by  Me       Zmoklé publikum by Kaya

28.5.2008 Senor Coconut, Roxy   +  29.5. Demonstrace  Za Prahu kulturní

Hned z počátku se přiznávám, že na tento koncert jsem čekala 2 roky! Tudíž hodnocení bude značně neobjektivní.... al od začátku. U vchodu do Roxy stál hlouček lidí, kteří se snažili prodat lístky-to mě trochu zarazilo, neboť minule byl koncert naprosto vyprodán. Ani sál nebyl zrovna plný a obávala jsem se, že proběhne stejná ostuda jako na Firewater (viz níže). Naštěstí se tak nestalo a dá se říci, že návštěvnost nebyla špatná....

Koncert začal v půl deváté instrumentálkou. Pohled na Senora Coconuta (vl.jm.Uwe Schmidt), stojícího s ulíznutými vlasy v béžovém obleku za  pultem  s neonovým nápisem Atom, stojí za to. Při následující písni vplul na pódium stálý host venezuelský (avšak v Berlíně žijící) zpěvák a VJ Argenis Brito. Vzhledem k tomu, že právě tento měsíc vydali nové CD Around the World začal novými písněmi (inu jak se to vezme nové...SC se specializuje na latino coververze) jako Sweet Dreams, Dadada, Moscow Disco ale zazněly i staré hitovky - We are the robots, Smoke on the water, či skladby od Kraftwerku. Vrcholem bylo vystoupení  Louieho Austena. V bílém obleku a se slaďákem Dreams are my reality nás přenesl o pár desítek let zpátky.  Merenge střídala chacha s rumbou, teplota v sále stoupala, bohužel nevyšel čas a pánové skončili přesně v deset bez přídavku. Publikum se s tím smířit rozhodně nechtělo, a asi 10 minut značně halasilo, bohužel bez výsledku. Snad příště.
  Senor Coconut/Brito+Austen/Brito
Druhý den ráno, jsem po náročné noci vstala, abych byla v 8:30 na demonstraci za Prahu kulturní, která se konala před Magistrátem na nově pojmenovaném Mafiánském náměstí. Upřímně, ztratila jsem jakékoliv iluze o pražském zastupitelstvu a především primátorovi. Členové souboru Kašpar chodili s nahými zadky, nad náměstím se tyčila obrovská smrtka, studenti DAMU zazpívali píseň a rozdávali sirky, proslov měl Jiří Suchý i Táňa Fischerová a po
 deváté hodině demonstranti vtrhli na jednání do budovy magistrátu.  Tam teprve začala komedie. Radní na nás zírali jako kdyby netušili, že nějaká petice či demonstrace existuje. Naprosto úděsné bylo chování Martiny Šandové (ODS mimochodem zodpovídá také za kulturu), která s opovržlivým pohledem prohlásila "To je teda kultura tohleto" ovšem korunu tomu nasadil František Stádník, který se otevřel AHA! a četl si se zpívajícími studenty za zády. K tomu Milan Richter, který neřekl ani slovo a utekl či Bém holdující pivem a vyhrožující. Výmluva, že právě rozhodují o čtyřech miliardách a nakonec ukončení jednánání se rozhodně nesetkala s pochopením a naši drazí politici si vysloužili zvonění klíči a slovo HANBA....Poradí mi někdo koho volit, abych se za svůj hlas nemusela stydět?

   více ve fotogalerii

1.5. 2008 Majáles, Praha, Džbán

Z koncertu United Flavour 24.4. jsem ani při nejmenší vůli nemohla udělat zápis. Faktem o vzrůstající oblíbenosti této multižánrové kapely byla totálně vyprodaná Lucerna s teplotou sálu kolem 30°C... (pravda jen při mém odhadu). Ale teď už k Majálesu. Oproti minulému roku rozhodně neokouzlil program akce, jenže shánět kapely, které by nebyly na Čarodějnice zamluvené, dá asi práci. Já jsem shlédla a slyšela Vagyny di Praga ano opravdu mají tak pitomý název....co o nich říci-zkrátka studentská kapela. Poté jsme se přesunuli na Davida Kollera, byl to příjemný flashback, neboť hrál především věci z dob Lucie, následovala vystoupení adeptů na nového Krále (samozřejmě jsem podpořili kandidáta UK, ale vyhrála Ekonomka...inu měli to lepší, přiznávám). Bohužel jsem po několikáté v životě musela přežít stále stejné vystoupení Skyline. Sakra, netuší někdo, zda mají i nové písně?! Copak opravdu hrají pořád to samé?!!! Mám podezření, že ano.

.  

Po této hrůze jsem si vychutnala The Prostitutes,o  kterých se nedá říci nic jiného, než že byli skvělí! Ještě teď mi hrají v hlavě. Bylo štěstí, že ve stejnou dobu hráli i Chinaski, takže už jsem je poté musela poslouchat asi jen 20 minut. A nakonec vždy příjemní Support Lesbiens.

Vzhledem k ceně vstupného (99kč) to za to stálo, umístění také nebylo špatné a nakonec se podařilo i počasí.

  

14.4. 2008 Firewater, Rock café

 Co se stane, když se dohromady spojí bollywood, balkán, klezmer, šanson,rock a punk? Pokud si myslíte, že to nejde tak si poslechněte Firewater. Tato skvělá formace zavítala včera do Rock café aby představila svou novou ( v pořadí šestou) desku The Golden Hour. Abych nebyla jen pozitivní, musím konstatovat, že RC naprosto zklamalo co se týče reklamy, takže odhaduji počet diváků na 100- pěkná ostuda!

Skupinu tvoří zakladatel a zpěvák Tod A (Cop Shoot Cop), bubeník Jean-Marc Butty (PJ Harvey), perkusista Johnny Kalsi (Afro Celt Sound System, The Dhol Foundation), kytarista Uri Kinrot (Balkan Beat Box,Boom Pam), trombonistka Reut Regev (Frank London Klezmer Allstars) a basák Erik Sanko (Lounge Lizard).

Předskokanem byl Selfbrush. Křehce a osaměle působící Vašek Havelka čaroval svým hlasem asi 20 minut, po krátké pauze přišli na podium ONI.  Dokonalé propojení několika stylů a šesti skvělých hudebníků. Bylo zajímavé se dívat vždy chvíli na jednoho z nich a vnímat tu směs z různých úhlů. Především Reut Regev vybočovala jakožto žena (velmi milá, hezká) z řady a dívat se na řvoucího energického Toda A  vedle této víly bylo nezapomenutelné. Jakožto velké fanynce Dhol Foundation mi samozřejmě udělala radost přítomnost Johnnyho Kalsi hrajícího na dhol. Přezdívka Mr.Dhol zkrátka sedí-je nejlepší! Koncert skončil chvíli před desátou, zazněly asi všechny písně z nového CD, které se vyprodalo během chvíle. Snad někoho napadne je zase někdy (BRZY!) pozvat do ČR.

Playlist:1)Dark days indeed  2) Hey Clown 3) Feels like the end 4) Bhangra Bros 5) Already Gone 6) A place not so unkind 7) 6:45 8) Borneo 9) Electric city 10) Some kind of Kindness 11) Weird to be back 12) Paradise 13) This is my life 14) Bourbon 15) 3-legged dog

Odkazy:www.firewater.tv             www.myspace.com/realfirewater

     

    

8.4.2008 Klub Bordo, The Puppits and the Deserts

Úterní večer jsem strávila v klubu Bordo na Vinohradech. Na klub jsem byla velmi zvědavá, neboť jsem ze všech stran slyšela jen chválu...ale upřímně, žádný zázrak. Návštěvnost však byla velmi slušná!

O kapelách vám toho moc nenapíšu, zkrátka rock. Kvalitu nemám právo posuzovat, poslouchat se to dalo, i když zvuk byl děsný. Připadala jsem si jako na svém prvním koncertu před deseti lety na Klamovce...

První skupina skupina hrála jen instrumentálně - bohužel vám nesdělím jméno, neboť nevím kdo to byl, The Deserts byli dobří, docela se mi líbily texty. To nejlepší nakonec - The Puppits hráli šedesátkové hity a rozhodně měli největší úspěch. Dále ať promlouvají fotografie

                   

 

      
FEBIOFEST 2008

Patnáctý ročník Febiofestu proběhl již tradičně ve Village Cinemas na Andělu,kde je kromě filmů velkým lákadlem Music Fest v garážích. Neobvyklé místo skýtá mnoho možností (čajovna, bary, výběr jídla a především hudba!), jen zvuk je mnohdy nevalný. To však vyvažuje skvělý výběr kapel. Já jsem viděla DUBONET, GOTHART, MANGO GADZI a HYPNOTIX. Bohužel jsem nestihla sledovat Malou scénu v pizzerii...snad příště.

Pro mě začalo Febio v neděli koncertem Dubonetu, který byl jako vždy výborný,energický a precizní. Na čtvrtek  jsem se těšila jako malé dítě, neboť jsem Gothart viděla naposledy v červnu a vzhledem k tomu, že jsem je dříve viděla každý měsíc, měla jsem zkrátka abstinenční příznaky. Řekla bych, že to byl nejroztančenější koncert Febia, neboť když hraji Gothart nedá se prostě jen stát a koukat.

Pátek byl ve znamení největších hudebních hvězd festivalu - francouzští Mango Gadzi hráli mix cikánské a  orientální hudby říznuté flamencem. Sedm mužů hrajících na rozličné nástroje (housle, píšťaly, oud, kontrabas, kytara aj.) mělo velký úspěch a publikum si vymohlo hned několik přídavků. Na závěr hráli Hypnotix.  Z nich jsem měla asi největší radost, neboť  bohužel nehrají tak často. Zrovna v pátek byl naprosto nejhorší zvuk  festivalu, takže mi pískání mikrofonů málem utrhlo uši. Co říct o Hypnotix? Jsou zkrátka hypnotizující a fuckování USA a politické situace je normou. Což se mnohým v publiku nelíbilo, na druhou stranu zpěvák Ego L.Din má tak sugestivní projev, že se zkrátka necháte unášet hudbou a zpěvem...a co víc si přát?

    
22.3. FEST-NOZ Baráčnická Rychta - Bran / Žižkovská tančírna
21.3. tj.pátek, proběhl na Baráčnické Rychtě již tradiční Fest-Noz skupiny Bran. Jako hosty si tentokrát pozvali skupinu LehAnam a taneční skupinu Rond. My jsme přišli později, takže nemohu posoudit kvality prvně jmenované skupiny. V pause před Branem předvedl Rond bretonské tance a poté již konečně na podium vyšli Brani v novém složení. K Petře Lukašové, Tomáši Gortlerovi, Dewimu Pajot a Vojtěchu Jindrovi přibyl Petr Tichý s kontrabasem a Zbyněk Krupa s větší variací nástrojů (darbouka , djembé aj.).  Složení je velmi podařené, ale mě osobně chybí housle. Dewi si tentokrát potrpěl na zásady Fest-Nozu a vymohl si místo pro tanečníky uprostřed sálu - čehož mnoho z nich využilo, jen si nejsem moc jistá kolik toho viděli netanečníci. Koncert utekl velmi rychle a ve svižném tempu. Upřímně byly mé pocity z celého večera smíšené, na Rychtě jsem byla na Fest-Nozu mnohokrát a myslím, že tentokrát to bylo nejslabší - až příliš časný začátek a rychlý konec, "starých fanoušků" jsem tam také moc neviděla....což částečně způsobilo nekonání tradiční francouzské diskotéky Dj Midoua.
My jsem se z Rychty přesunuli do Žižkovské Tančírny - místa, kderé se mi líbí čím dál tím víc. Dj Kaya se střídal s  Dj Woodiem (Ger)  a my jsem tančili do brzkých ranních hodin.

  

 
13.3. JEDEN SVĚT, Lucerna music bar, Sly Rabbits  + Dub-o-net
Po silném zážitku z festivalového dokumentu Sám mezi čtyřmi stěnami, jsme se přemístili ze Světozoru do Lucerny. Očekávala jsem narvaný a zakouřený sál, neboť vstup byl zdarma (za vstupenky z projekce). Opak byl pravdou, Lucerna byla tak příjemně polozaplněna a první kapela Sly Rabbits začala dokonce včas. SR je devítičlenná funky kapela s  propracovanou image. Hraje jim to vskutku dobře. Zpěvačka Ester Pavlů má skvělý hlas a přítomní pánové z ní nespustili zrak. Energie z téhle party přímo tryská.
Po Sly Rabbits nastoupil Dub-o-net, projekt kapel Švihadlo a Nyabinghi Warriors. Pod podium se přesunul i zbytek lidí, kteří odolali a  netančili již při Sly Rabbits. Při koncertě DON máte pocit, že jste skoro v transu. Prvky reggae, dubu a world music vás prostě donutí k tanci, ať chcete či ne. Nejbližší vystoupení bude na Febiofestu, doporučuji nezmeškat!

Odkazy:  slyrabbits.com   dubonet.net

 1.3. Swamp Safari Sound System, Žižkovská tančírna

Upřímně, nemám Žižkov moc ráda. Ne že by se mi tam někdy něco stalo, ale nepůsobí na mne dobře. Objev Žižkovské Tančírny možná můj názor trochu změní. Hospoda, bar, tančírna - nevím jak to definovat - se nachází v Roháčově 3. Po příchodu jsem se trochu ulekla totálně zakouřené a malé horní části s barem, o to víc mě pak překvapilo podzemí. Světlý prostor s kobercem a červenými gauči, místem pro Dj a fotbálkem vypadal čistě a nově. Jediné minus bylo, že si pro pití člověk musel dojít nahoru, ale zase si prověřil, jak je natom s alkoholem v krvi, a zda zvládne vyjít točité schody.

A teď už opravdu k hudbě. Na Dj Kayu se vcelku nedočkavě čekalo, za zdržení však vlastně mohl magistrát a parkovací zóny - zkrátka není kde zaparkovat. Příchod vyvolal menší vlnu odpálení jointů, takže atmosféra pro reggae a ska jako dělaná. Okolo jedenácté byl uvnitř příjemný počet lidí, žádný nával a s Kayou se vystřídala v hraní sympatická slečna dokonale sladěná do barev jamajské vlajky. Pokud si chcete příjemně posedět, poslouchat hudbu a mít i výběr drinků, Tančírnu vřele doporučuji. SSSS každý pátek viz reggae.cz
TOPlist